Pro děti a mládež školou povinné mnohdy hrozivé slovní spojení. Pro dospělé vzpomínky na roky, kdy s obavami, nebo pohodou očekávali návraty jednoho nebo obou rodičů z povinného rendez vous s učiteli svých dětí.
Jako hrdý otec se musím pochlubit, že třídních schůzek za sebou již pár mám. Kráčel jsem na ně radostně, tvářil se na nich radostně a odcházel z nich s nemenší radostí v srdci. Že se vám to nikdy nestalo? Jak je to možné? Chodili jste na třídní schůzky s nechutí a nevolí? Čekali jste, co se zase o svém dítěti dozvíte? Tak to mne opravdu mrzí.
Radostně na třídní schůzky chodím nejen proto, že jsem na ně vyslán manželkou, ale i z důvodů dalších. Jsem novicem na třídních schůzkách, stejně jako můj syn ve škole. Nedozvídám se tam však o svém synovi nic nového. A právě proto se na ně nechám vysílat s radostí. Znám svého syna. Skoro každý den s ním dělám úkoly. Každý den s ním komunikuji. Proto není snad nic, co by mne mohlo na třídní schůzce překvapit. Vím o jeho nedostatcích, které je třeba plynule a s klidem odstranit. Znám jeho přednosti, ve kterých je třeba jej s mírou pochválit a povzbudit v dalším zdokonalování.
Avšak zároveň se sám sebe ptám jak dlouho?
Udržím s jeho vývojem krok, tak abych vždy skoro jasně věděl, co mne na schůzce čeká? Budu moci většinu času třídní schůzky věnovat úsměvům na paní učitelku a myšlenkami být úplně jinde? Nečeká mne snad noční můra děsů a zjištění, co že to vlastně to moje dítě ve škole provádí a dělá?
Sám nevím. A jsem velmi zvědav, za jak dlouho budu na tyto své řádky shlížet s despektem a posměchem, jak jsem byl tehdy naivní.
Budu se však snažit, aby k tomu nikdy nemuselo dojít. Abych svého syna znal tak jak jej znám nyní a nemusel jsem být překvapený něčím negativním a nepříjemným. Pak snad budou i nadále třídní schůzky pouhým poklidným setkáváním s úsměvy…
