Ano, o to přece v multimiliardovém průmyslu jde, o vnitřní krásu

Móda a styl se stále v českých končinách považují za cosi povrchního, většinu lidí nezajímavého až téměř opovrženíhodného. Komentáře pod články z nejrůznějších módních rubrik tomu jen nasvědčují. Dobře oblečený a o sebe pečující muž je rázem zařazen do 4% skupiny, žena zajímající se o trendy se běžně označuje za slepici, která nemá v hlavě nic jiného než hadry a šminky. A oba pak za tvory postrádající duši, inteligenci a vnitřní hodnoty.

Miranda Presley vybírající tyrkysový pásek do časopisu Runway "Ano, o to přece v multimiliardovém průmyslu jde, o vnitřní krásu." - můj oblíbený citát postavy kreativního ředitele časopisu Runway z filmu Ďábel nosí Pradu to přesně vystihuje. Vzpomenete-li si na scénu, kde ďábelská šéfredaktorka v podání Meryl Streep peskuje svou novou asistentku Andy-Emily ohledně její posměšného komentáře ohledně tyrkysového a blankytného pásku k tylovým šatům, je vám koloběh života oblečení v módní průmyslu zcela jasný. Pro ty, kteří považují tento film zcela pod svojí úroveň, si dovoluji celé vše, vlastními slovy, znovu popsat. Móda se dělí na několik kategorií, které rozděluje kvalita, načasování, různě smýšlející lidé a propastně rozdílné myšlení. Na jednom konci stojí kreativní návrháři, odvážní stylisté, nákladné látky a jejích mistrné zpracování a na konci druhém najdete levné výprodeje a časový rozdíl zhruba 3-5 let. Tyto dva světy dělí nejen prostředí, ale také právě čas. Rozdílná časová pásma vytvářejí nedorozumění i jakýsi druh nenávisti. A přitom historie jasně dává za pravdu skupině první. Když na počátku minulého století jistá Francouzka oblékla ženy z vyšší společnosti do černých, jednoduchých šatů bez ozdob a vnitřního korzetu, všichni si klepali prstem na hlavu. V zimě roku 1947 vášnivý pařížský dav roztrhal přímo na modelce bohatě řasenou sukni do té doby neznámého krejčího. A stačilo jen pár měsíců, aby se z Coco Chanel a Christiana Diora staly legendy, jejichž hvězdy září jasně dodnes a jejichž výtvory mezi absolutní klasiku a vrcholy elegance. Ze začátku zcela nepochopeni a nakonec oslavováni za svou vizi, odvahu a odlišnost. V dnešní době platí za blázny, kteří žijí mimo hlavní časoprostor, např. stylista Nicola Formichetti, známý také jako Mr. Gaga podle své nejslavnější klientky. Nebojí se užívat latex, oblíbený materiál fetiš scény, jde do absolutních extrémů jako v případě šatů z hovězího masa. Ano, je to bláznivé, totálné "ujeté" a jakékoliv oblečení pro slavnou Lady Gaga vybere, může si být naprosto jistý, že s davem rozhodně nesplyne, ale naopak dokonale zazáří jako tvor z jiného světa. To, co dělá Lady Gaga se svým teamem dnes, dělala Madonna v letech osmdesátých a počátkem let devadesátých. S hrdostí sobě vlastní ukazovala spodní prádlo, navlékla na sebe tuny růženců a křížů, punk zkombinovala s romantikou. Do té doby cosi neslýchaného, pobuřujícího, skandálního. A dneska? Zcela běžná image, která nikoho ani nešokuje, ani nezvedá ze židlí. Když Vivenne Westwood otevřela obchod s okovanými koženými bundami, kalhotami zdobenými spínacími špendlíky, sklidila posměch. Její punková móda se přitom velmi brzy stala součástí šatníků většiny a patří tam dodnes. A pohoršuje někoho dneska žena v kožené bundě a barevných punčocháčích? Vůbec ne. Za pár let se v botníku většiny žen objeví extrémní podpatky či boty na vysoké platformě postrádající podpatek, latexové šaty se stanou běžnou součástí pouliční módy a nikdo se nad tím ani nepozastaví. Tak to prostě chodí, reformátoři, vizionáři a jejich odvážní následovatelé bývají ve většině případů ze začátku nepochopeni a nakonec oslavováni. Proto přestaňte brát odlišné oblečení za důvod, proč dotyčného odsoudit a snažme se dodat si trochu odvahy a jít s dobou. Na šatech a módě jako takové není vůbec nic špatného, ba právě naopak. S pomocí oděvů se můžete svobodně vyjadřovat beze slov, jen se toho nebát. Nezapomeňte, že za to, co máte na sobě vy dnes, vděčíte právě oněm bláznům, které byste nejraději viděli zavřené v ústavu pro duševně choré.