České čekání na spasitele

Chci se věnovat bolístkám naší společnosti ve vztahu k politice. Je jich poměrně hodně a rozhodně to co napíšu nebude spoustě lidí po chuti. Stejně to však napíšu, protože chci alespoň jednoho člověka vyvést z omylu. Jde o článek na blog, nikoliv o umělecké dílo, takže prosím jazykové puristy, ať si dají pohov a jdou si číst literaturu jazykově vytříbenější. První a jednou z nejviditelnějších bolístek české společnosti je permanentní čekání na spasitele.

Začnu rovnou od začátku trochu zhurta. Žádný spasitel není, nebyl a nikdy nebude. Máme tu však spoustu samozvaných spasitelů, kteří přece ví, jak rychle a doslova přes noc stvořit český ráj na zemi. Ohánějí se krásnými slovy a jednoduchými řešeními. Poslední dobou jich kupodivu je více a více. Nejproblematičtější jsou ti revolucionáři. Jsou to ti, kteří mluví o tom, jak je tato země rozkradena a zdevastována. Sami slibují světlé zítřky pod jejich vládou. Jsou to takoví populisté, jako Okamura, který se spojil s ještě horším seskupením Holešovské výzvy, shodou okolností obě z mého okresu.

Hlavní činnosí takového spasitele je identifikace problému a návrh jeho řešení. Třeba Okamura vidí, jako problém volební systém a politické strany. Volební systém, který funguje podobně ve spoustě zemí a strany jakbysmet. Dokud pouze mluví a není u moci, tak je celkem neškodný. Horší je, když se dostane k moci. Například právě Holešovská výzva slibuje zapojení všech občanů do rozhodování o státu (čož se nyní děje ve volbách) prostřednictvím permanentních referend a volením a odvoláváním místních politiků. To je však obrovský omyl, protože kdo se chce zajímat o politiku, tak to dělá již teď a nebude se zajímat někdo jiný. Nastane proces, který velice dobře známe.

1. Po přebrání moci se identifikuje nepřítel, který způsobil předchozí špatný stav státu a odstaví se od moci. Oblíbená jsou vězení, pracovní tábory a nebo nucené exily.

2. Začne se plnit program a dá se možnost hlasování všem lidem, což někdy bývá přijato s potleskem a zdá se, že se sliby plní. Třeba po roce 48 také hodně lidí komunismu věřilo a nadšeně ho budovalo. Zároveň však neexistují lidé, kteří by dělali tu práci, kterou dělali nyní odstranění nepřátelé.

3. Proto jsou dobráni z všeobecné masy lidí dobrovolníci, kteří jdou dělat práci, kterou neumí. Ano i s tímto zkušenosti máme. Reálně však jdou takto dělat lidé, kteří nemají moc zájmu o dobro politiky, ale o vlastní prospěch.

4. Jelikož nadšení po čase opadne, tak vlastně politiku dělají pouze prospěcháři. Narůstá nespokojenost s novým režimem a spasitel se musí odhodlat k represím, aby si udržel vládu.

5. Konec takového spasitele je takový, že se stává sám tyranem a je jedním z nejnenáviděnějších lidí. 

Je to osud naprosté většiny samozvaných spasitelů, příkladů máme spoustu a to nejen z Jižní Ameriky, ale i z Evropy. Prostě si musíme říct, že zachránce nepříjde. Nemůžeme na nikoho čekat, protože naše problémy za nás nikdo nevyřeší. Neexistuje nějaká silná tuka, která jako mávnutím kouzelného proutku vše napraví.

Cesta k nápravě není jednoduchá a je to běh na dlouhou trať. Důležité je změnit své myšlení a vzít odpovědnost na sebe a chovat se tak, jak nám zákon ukládá, protože pokud se takto nebudou chovat jednotlivci ve společnosti, pak takové chování nemůže nikdo čekat ani od politiků. Politika je totiž zrcadlem národa. Máme politiky, jací jsme.

Proto se divím i lidem, kteří dnes tleskají Zemanovi, který tradice označil za idiotské a postavil se proti parlamentu. Rusnok a jeho vláda velice průměrných úředníků totiž nic nenapraví, možná naopak tuto zemi poškodí stejně, jako Fischerova vláda. Pokud chceme rozvíjet naši demokracii, tak se musíme naučit respektovat její základní princip a tím je vláda parlamentní většiny. O Zemanově pravém háku české demokracii však napíšu někdy později.