Je posuzování podle obličeje tabu?

Jedním z tabuizovaných témat dnešní společnosti je fyziognomie obličeje. Na kvalitu partnerských vztahů má však tato metoda velmi pozitivní vliv, ať se tomu přesvědčení některých lidí brání sebevíc.

Když jsem před dvěma roky vydala román Řasnatci, ozvalo se mi na email pár čtenářek, které mi vytýkaly, že ve svém díle zmiňuji fyziognomické znaky obličeje, které o dotyčném člověku vypovídají, že by mohl být psychopat. Bylo mi sděleno, že o těchto věcech by se nemělo mluvit. Přemýšlela jsem, proč v dnešní době je obor fyziognomie takové tabu, vždyť lidé se snažili určit povahu a zdravotní stav člověka podle jeho tváře již tisíce let. Začalo to zřejmě již 3000 let starým čínským učením siang-mien. Fyziognomií se ale velmi zabýval i filozof Aristoteles. Vždyť ještě v dnešní době se běžně užívá pořekadlo: Oko, do duše okno. Již v médiích jsem zmínila, že mnoho špičkových psychiatrů zná, co znamená výskyt hustých a výrazných řas u mužů, ale nikdo z nich se neodváží vyjít s touto informací na veřejnost.  Je logické, že na základě jakéhokoliv tělesného znaku nelze kategoricky tvrdit, že dotyčná osoba je určitě taková nebo maková. Fyziognomii musíme brát jako pravděpodobnost, že dotyčná osoba je taková nebo maková. Existuje samozřejmě mnoho špatně pochopených znaků, jako například, že výška horní hrany ucha vzhledem k obočí určuje inteligenci. Samozřejmě je to naprostý nesmysl. Ovšem co se týče spojitosti mezi hustotou řas u mužů a psychopatickými sklony, každý si může snadno ověřit, jak moc je tahle teorie pravdivá. Stačí se podívat na krimi zprávy a zaměřit pozornost na muže odsouzené za násilí na ženách. V 90 procentech stojí před soudem muži s výraznými řasami. Všichni ti, co se dopouštějí domácího násilí, znásilnění, všichni manipulátoři, jsou si často až nápadně podobní; velmi často jsou to řasnatci.