je to jen takový pokus... SciFi filmy jsou plné hovadin a svištící laserové střely nebo rány tachyonových děl jsou jedny z nich...tady je nabídka, jak by to "mohlo být"...abychom ve vesmíru měli možnost slyšet něco jiného, než jen náš vlastní dech ve skafandru.....a byla to pokud možno "menší" blbost... :-) Bude-li se líbit, třeba pro pobavení budu psát dál...je to na vás...
Alexnadr se pomalu probouzel. V uších mu počítač přehrával oblíbenou hudbu a on cítil jak se mu do ztuhlého těla vrací život.
Stále se jeho mysli dotýkalo lehké zmatení a desorientace, jaké jsou pro hibernaci typické.
Vracela se mu paměť a opouštěly jej sny, které se mu zdály přesně na hranici, kde mu řídící počítač dovolil zvýšit mozkovou aktivitu.
Chvíli se zavřenýma očima přemýšlel, jestli si nedopřeje ještě trochu spánku – normálního spánku, jaký je možný jen mimo hibernaci, ale nakonec m zvědavost nedovolila usnout.
Otevřel oči a ve stejnou chvíli mu z obličeje automaticky „sjela“ hibernační maska.
„Ahoj Sašo,“ ozval se ve sluchátkách jeho kolega Oleg.
Velící důstojník jejich posádky byl jako vždy probuzen nejdřív a Alexandra napadlo, jestli je on jako navigátor vzhůru jako druhý anebo naopak poslední.
„Dobré ráno veliteli, copak se děje, že budíš starého medvěda ze zimního spánku?“ odpověděl a pokusil se ve svém hibernačním boxu posadit.
„Všichni jsme si mysleli, že tě neprobudíme, Nataša se bála, že budeš bručet,“ zasmál se velitel a zamával na prvního navigátora na obrazovce.
Za ním na Alexnadra zamávala i první důstojnice Nataša Vasilijevna.
Alexandr se podíval do svého rozkroku, uvědomil si svou „ranní“ erekci a zastyděl se. Neměl rád, když jej budili později než velitele. Sice na podobné věci měli být všichni zvyklí, ale on si prostě zvyknout nedokázal.
Navíc Nataša byla mimořádně hezká ženská a on si vždycky musel připomínat proč je na téhle misi a jak byl na podobné situace školen. Přestože sex nebyl během mise zakázán a dokonce se s ním při psychologickém výcviku počítalo, Alexandr byl vychován konzervativně a „obtěžování“ jiného člena posádky mu připadalo nepřípustné. Nad tím, jak se na podobnou věc dívala Nataša a ostatní členové posádky včetně dalších šesti žen raději zavíral obě oči – co nejpevněji, jak dokázal.
Trpce se usmál a zamával jim na pozdrav.
Pak ještě chvíli seděl a snažil se myslet na něco jiného, co by zaplašilo jeho necudné myšlenky. Nakonec si uvědomil, že vždy je „po ruce“ ještě jiné řešení a rozhodl se pro něj při první příležitosti vlastního soukromí.
Vydal se na cestu do řídícího centra na špici lodi a těšil se jak si užije stavu beztíže, který tam díky osové rotaci vládl.
Lidé nikdy nepoužívali umělou gravitaci jinak než tu kterou dokázala vyvolat rotace trupu lodi.
Nikdy se jim ani jinou nepodařilo vymyslet a při hibernaci bylo důležité, aby tělo vstřebávalo uměle podávaný vitamín D, který se ve stavu beztíže nedokázal vstřebávat. O svalovou atrofaci se dokázal počítač postarat elektrickou stimulací, ale s „D-éčkem“ to prostě jinak nešlo.
„Tak copak se děje“ zeptal se když dorazil do řídícího centra.
Budˇ byli jen oni tři nebo ostatní členové posádky měli na práci jiné věci, nebo ještě prostě spali.
„Zdravím Sašo, Nataša ti řekne detaily, já se v nich moc nevyznám,“ pokrčil rameny Oleg.
„Dobré ráno, Sašo, jaký byl spánek?“
„Ušlo to, ostatní jsou vzhůru?“ usmál se na první důstojnici.
„Ne. Velitel vzbudil jen nás dva. Možná je to jen prkotina, ale protokol v tomhle případě říká, že nejprve je to na nás a pokud se rozhodneme, můžeme vzbudit zbytek. Pojďte, něco vám ukážu,“ pokynula mu, aby se k ní připojil u monitorů.
„Dobrá, copak tu tedy máme?“ přesunul se Alexandr k řadě monitorů hned vedle svého navigátorského stanoviště.
„Dostali jsme se do oblasti, kde pravděpodobně před nějakým časem došlo k uvolnění velkého množství plynu a prachu. Je to oblast o velikosti zhruba poloviny obejmu Měsíce naší Země. K výskytu oblaku muselo dojít ještě před naplánováním trajektorie naší současné dráhy. Problém je v tom, že se jedná o poměrně podivný oblak, kterým neprochází žádné záření, které by jej zahřívalo nad mez, která by dovolovala jeho detekci před výpočtem od poslední změny trajektorie,“ popisovala Nataša situaci a když začala na dotykovém displeji vyťukávat příkazy, měl možnost se Alexandr zeptat.
„A víme co tady bylo před tím, než se tu mrak objevil? Mám totiž dojem, že jsme neměli mít v dráze žádný potencionální zdroj, který by byl schopen takový objekt vytvořit – žádná planeta, hvězda, kometa, meteorit – nic. Tedy jestli ano, tak s akceptovatelnou pravděpodobností – chci říct, že tu spíš být neměl. Jaká je hustota a složení?“
„To ti právě chci ukázat. Divná je jak hustota, tak teplota a složení, dívej“ ťukla do displeje a na něm se zobrazilo několik základních údajů.
„Převážně kovy, relativně vysoký obsah metanu, molekuly kyslíku a co je tohle?“ Podivil nad jedním řádkem Alexandr.
„Vazby vzájemně vázáné aminoskupinami –NH2 a karboxylovými skupinami –COOH amidovou vazbou –NH–CO– (amidy), peptidová vazba a“ Nataša větu nedokončila.
„Číst umím taky,“ odsekl trochu podrážděně Alexandr, kterého stále znervózňovala „hormonální“ nerovnováha, jak si svoje vzrušení sám pro sebe nazval.
„Promiň, jsou to vlastně aminokyseliny tvořící proteiny, jinak bílkoviny.“
„Jestli si dobře vzpomínám na své chabé znalosti z chemie – to jsou základní stavební kameny živých organismů?“
„Přesně tak Sašo, přesně tak.“ pokývala hlavou Nataša a významně se na Alexnadra podívala.
„Koukám, že podle ostatních údajů se ten oblak pohybuje a navíc naším směrem? Podivné,“ neskrýval úžas Alexandr.
„Dívám se na to stejně,“ poznamenal trochu ironicky Oleg. „Jde o to, že hustota se sice stále snižuje s klesající vzdáleností, ale v zásadě částice letí se stejným vektorem, který za zhruba necelou hodinu protne naší dráhu a podle Nataši by nás mohl pěkně ofouknout,“ shrnul obavy velící důstojník.
„Od tebe Sašo potřebujeme vědět, jestli se stačíme tomu mráčku na obloze vyhnout. Podle předběžných výpočtů bude mít ve chvíli impaktu na plášť lodi hustotu vzduchu zhruba ve výšce šesti tisíc metrů nad mořem a účinky ...“ nechala nedokončenou větu Nataša.
„Nechte mě chvíli počítat – potřebuji k terminálu,“ zamračil se Alexnadr a pomalu se přesunul k jedné z obrazovek.
Nataša s Olegem se na sebe podívali a velící důstojník vzal Alexandra za rameno,“ Nevím jestli máme tolik času. Měli bychom se rozhodnout rychle.“
„Dobrá, pak říkám: zatáhněme všechno co moc vyčnívá z pláště, nasměrujme loď ve směru vektoru mraku stranou s nejmenším odporem a modleme se,“ prohlásil suše Alexnadr.
„Napadlo nás, že bychom mohli odebrat vzorky. Rozhodně to vypadá, že by stálo tohle mračno vesmírného bince za analýzu,“ navrhnul Oleg.
„To sice ano, ale jak to chcete udělat?“ ptala se Nataša.
„Já bych to nechal. Nepochybně něco z prachu ulpí na lodi samotné a můžeme pak odebrat vzorky z povrchu,“ Alexnadr stále v rychlosti procházel údaje o směru, rychlosti a hustotě mračna.
„Jenže by nám spousta věcí mohla uniknout a to doslova. Napadlo mě, že by se hustota mohla ještě snížit a vítr by nemusel být tak silný. Pokud se nám podaří alespoň trochu srovnat rychlost s mračnem. Jak vůbec může takováhle věc vzniknout?“ Ptal se Oleg.
„Těžko říct takhle z hlavy. Pravděpodobně to ale nebylo zcela přirozenou cestou. Teplota pevných částic nenapovídá nic o nějakém výbuchu. Navíc hmota v celém obejmu míří prakticky stejným směrem. Kdyby to bylo něco jako výbuch, už by tu mrak s takovouhle hustotou nebyl. Vypadá to jako kdyby se to rozpadlo při pohybu. To jediné vysvětluje, že se částice pohybují prakticky stejným směrem. Nevím, asi je příliš brzy na nějaké teorie. Navíc já jsem navigátor,“ uzavřel své spekulace Alexandr.
„Dobrá, co tedy budeš dělat Sašo?“ Zeptala se přímo Nataša.
„To co jsem říkal už před tím. Mohu ještě spustit motory a pokusit se korigovat vychýlení. Nepochybně by k němu mohlo dojít díky nehomogenitě, která způsobí, že částice při nárazu na plášť lodi budou mít různý vliv na náš vektor. Jsme přeci jen docela velcí a už by se to mohlo projevit.“ Pokračoval Alexandr a jeho prsty hbitě skákaly po dotykovém displeji.
„Já si myslím, že bychom měli postupovat podle Saši,“ přiklonila se k názoru navigátora první důstojnice a exobioložka v jedné osobě. Přestože cítila obrovské nutkání podpořit Olega v jeho nápadu, nechtěla riskovat jeho život.
Nakonec jí byl z celé posádky nejbližší – a byl nejlepší v „posteli“. Jediný, kdo se pořád o nic nepokusil byl Alexnadr a ona si jej dávno zařadila mezi „tu druhou orientaci“. Zatřepala hlavou, jakoby chtěla rozehnat zbytečné myšlenky a pohlédla na Olega.
„Veliteli, myslím, že to není dobrý nápad.“
„Těší mě Natašo tvoje starost, ale já se již rozhodl. Jdu se připravit na výstup. Vaším úkolem bude, abych se vrátil ve zdraví,“ zazubil se velitel posádky.
Tohle jí na něm často vadilo. Podivná směs panovačnosti a umíněnosti, ale nakonec to byl velitel a jí to vyhovovalo alespoň v té „posteli“.
***
Pomalu se sunul podél trupu. Věděl, že kdyby udělal chybu, automaticky naváděné záchytné lano by jej zachránilo od cesty nekonečným vesmírem.
V tom zlověstném tichu sledoval jediný zdroj světla, který mu ukazoval cestu.
Našel na trupu vhodnou prohlubeň, do které se mohl schovat a opřít se o ní zády.
Pro jistotu se ukotvil lanem, kdyby jej závan oblaku přeci jen vyfouknul z jeho úkrytu.
Sice Saša naplánoval celý manévr tak, že loď začne včas couvat jen o něco pomalejší rychlostí než letí mrak ve stejném vektoru a tím se zmírní jednak tření a jednak celkový dynamický účinek, než kdyby letěli mraku naproti; ale prostě co kdyby. Tady venku není bezpečnostních opatření nikdy dost.
Nepochybně bude mít dostatek prostoru pro sebrání vzorků a návrat zpět.
Až se vrátí zpět Saša obrátí směr záběru motorů a pokusí se co nejrychleji mrak opustit.
Nataša už jistě připravila vše potřebné k dekontaminaci skafandru, na které jistě „něo“ ulpí.
On bude mít však vzorky.
Vzorky proteinů, které se tu vzaly kdoví odkud.
Fascinovalo jej víření myšlenek na výsledky zkoumání.
Pak se stalo něco, na co nebyl připravený.
Alexnadr rozsvítil reflektory na plášti lodi, aby posvítil na to letící mračno.
Oleg se leknul a okamžitě se to projevilo na hodnotách jeho životních funkcí, které se v tančícím obrazu vznášely na skle jeho přilby.
Vypadalo to, jakoby se jej chystala spolknout i s lodí nějaká podivná neforemná nestvůra.
Tím, že byli daleko od nějakého tělesa, které by emisí záření zahřívalo mračno na teplotu, která by jej umožnila vidět lidským okem, všechno na monitorech v lodi simuloval jen počítač. Ten z měření hustoty a složení vytvořil falešný obraz. Obraz, který neodpovídal realitě.
To byla vždycky na vesmíru ta nejlepší věc – dokázal vás neustále překvapovat banalitami, které se tak jevily banálními, jen díky omezeným lidským zkušenostem. Skutečnost dokázala být mnohem krásnější, nebo jako v tomto případě, mnohem hrozivější.
S hrozivým bušením srdce se usadil a připoutal v záhybu.
Připravil se na odběr vzorků a pustil si do sluchátek výstup z mikrofónu umístěného na vnějšku svého skafandru.
Kolem něho se rozhostilo zlověstné ticho. Jen z dálky k němu doléhalo šumění jeho vlastní krve a tlukot jeho srdce.
Mračno se stále přibližovalo, jen nebylo slyšet. O to děsivější celá situace byla.
Alexandr najednou začal odpočítávat vteřiny do impaktu.
„Deset, devět, osm...“ Oleg se bál jako nikdy v životě. „čtyři tři dva jedna – průlet...“
Ozvalo se nejprve lehké zašumění, jako když letní vánek pohne korunami stromů.
Alexandr pečlivě sledoval údaje na monitoru a Nataša dělala totéž.
Loď se otřásla a jejím pláštěm se do vzduchu přenesl zvuk narážejících částeček prachu a molekul všeho možného, co mrak obsahoval.
Znělo to, jako přistání letadla.
Alexandr se snažil neustále upravovat parametry couvání.
Loď téměř vyrovnala rychlost a vektor pohybu s mrakem.
„Olegu – je čas se vrátit,“ nahlásil do mikrofonu.
„Bože můj, slyšeli jste to taky,“ ptal se třesoucím se hlasem jejich velitel.
„Co jsme měli slyšet?“ zeptala se nechápavě Nataša.
„Olegu vrať se, musíme začít manévrovat pryč,“ znovu naléhal Alexnadr.
„To...to je strašné...to je strašné,“ opakoval Oleg.
„Zatraceně, dělej!“ zakřičela na něj Nataša.
Jen o pár minut později, když byl Oleg zpět začal Alexnadr loď vymanévrovávat z mraku.
Stále bylo v řídícím centru slyšet nyní ohlušující tření.
Pak vše utichlo stejně rychle jako začalo.
O několik hodin později všichni seděli zamlklí u jednoho z terminálů.
Oleg celou dobu cosi nesrozumitelného mumlal a zíral do prázdna.
Alexandr znovu pustil zaznamenaný zvuk. Počítač provedl zběžnou analýzu zvuku a „vyčistil“ z rachotu to co Oleg slyšel ve svých sluchátkách zcela zřetelně.
„Vypadá to jako by se v tom mraku nesl nářek tisíců hlasů,“ řekla Nataša.
Ani jeden z mužů jí neodpověděl, jen tiše sledovali křivku zvuků na terminálu.
Bylo smutné, že jsou nejspíš prvními, kdo ve volném vesmíru slyšeli skutečný zvuk a byl to zrovna tak srdcervoucí nářek.
Odkud se vzal? Jaké museli mít „štěstí“, že podmínky v mraku skutečné umožnili takovou nevídanou věc?
Vesmír je zase překvapil a udělá to nepochybně znovu, jak to dělal již po miliardy let.
Jen škoda, že je překvapil zrovna tak smutný zážitek. Podívaná na to co se dělo při jejich průletu mračnem v infračerveném spektru byla mnohem víc uklidňující.
Než se ale k tomu dostanou, bude to trvat dlouho a z toho nářku je nečekají žádné hezké sny.
