Je u nás teta Fanka, poznám to podle bot. Nosí takový prošlapaný sandály s hnědýma koženýma páskama a stříbrnou sponou na boku. Jsou to velký sandály, mnohem větší, než má máma. A jsou taky mnohem víc prošlapaný.
Někdy do nich vklouznu a předstírám, že jsou to sněžnice. Šourám se po chodbě a kývám se ze strany na stranu, jako to dělali polárníci v televizi. Opatrně sunu jednu nohu před druhou, abych nezapadla do sněhu a hlavně proto, abych nezakopla a nerozplácla se na podlahu.
Máma s tetou Fankou sedí u stolu a pijí kafíčko z malých bílých hrníčků s malými bílými talířky a tenkým zlatým proužkem. Jakmile si mě všimnou, přestanou si povídat a potutelně se na sebe usmějí.
„Dostala jsi pohled,“ poví máma tajemně a mrkne na kartičku opřenou o cibuláčovou cukřenku.
„Vážně?!“ vypísknu radostně. „A kdo mi píše?“
„Podívej se a uvidíš,“ podá mi moji první osobní korespondenci.
Na pohledu je obrys ryby a v něm překrývající se fotografie oříznuté do tvaru oválů. Vypadají jako šupiny a je jich celkem pět. Na jedné je molo a bílé loďky namačkané tak těsně vedle sebe jako slepice u babičky v kurníku a nápis Vir, na dalších kamenný most a Min, pláž vybíhající do moře ve tvaru kuželky a Zatos, loď na kamínkové pláži a Vrsi a kousek zalesněného poloostrova a Petrčane. Podle slova Croatia v pravém horním rohu pohlednice pochopím, že jsou to města v Chorvatsku a že právě odtud mi někdo píše.
Dychtivě otočím na druhou stranu a čtu: Petr tě miluje, ale mě to vůbec nevadí. Pepa
Máma s tetou Fankou se smějí a já rudnu. Utíkám do svého pokoje a sedám si na žlutý plyšový koberec. Buší mi srdce. Píše mi Pepa. Petr mě miluje. A já miluju Pepu.
Fotografie: Fláudio! via Compfight cc
