Příběh s (ne)čekaným koncem: Zabiju ji, mrchu jednu. Přísahám, že ji doopravdy zabiju. Říkal jsem si to už tolikrát, ale tentokrát to myslím vážně, tentokrát to opravdu udělám. Musím.
Když jsem si ji přivedl domů, byla ještě mladičká, takové drobné něžné nic s růžovými tvářemi. Chodila za mnou a já za ní, poznávali jsme se navzájem. Sdíleli jsme spolu jídlo, sdíleli jsme spolu postel, sdíleli jsme spolu ty čtyři stěny s balkónem, se sprchovým koutem a s výhledem na Prahu, s výhledem na střechy a komíny, co jich jen v Praze je. Dívali jsme se na to všechno s obdivem i bázní, nevěřili jsme, že je to vůbec možné, a ono to možné bylo, i když jenom na chvíli.
Pak přibrala.
Když jsme se šli projít, lidi se za námi otáčeli mnohem častěji než dřív. Měli mě za podivína, viděl jsem jim to na očích. Jak takhle může žít? Jak s tímhle může žít? Ty jejich pohrdavé pohledy, úšklebky a úsměšky. Měli mě za blázna a já je za to nenáviděl.
Jenže ona přibírala dál. Nedalo se s tím nic dělat.
Buď jsem ji mohl mít rád proto, jaká je, a ne proto, jak vypadá, nebo ne. A já ji rád měl. Přísahám, že jsem měl. Rád jsem ji měl vedle sebe, rád jsem se k ní vracel z práce, rád jsem si s ní povídal. Jenže to bylo tehdy, to bylo dřív.
Teď je všechno jinak. Teď chci, aby byla mrtvá. Pro nás dva je ten byt moc malý. Já tam prostě nemůžu dejchat. Nejde to.
Bundu mám provlhlou a je mi zima. Vracím se domů a vím, že to musím udělat. Musím ji zabít.
Když to neudělám, nikdy se nepohnu dál. Zůstanu stát na místě, zamrznu, zakrním. A taky ztratím Evu, moji sladkou Evu se zelenýma očima a dlouhýma nohama. „Buď ona, nebo já,“ řekla mi. A tím je to dané. Nemám na vybranou.
Přemýšlel jsem, jak to udělám. Jestli to ukončím nožem, jestli ji otrávím, zastřelím… Nakonec jsem se rozhodl pro nůž. Bude to hodně krve, ale bude to jisté. Proříznu jí tepnu a ona pomalu vykrvácí. Zemře mi v náručí. Budu se s ní moci rozloučit. Odvezu ji za město, pojedu s ní někam na venkov a tam to udělám, tam to nevzbudí pozornost. A pak se vrátím. Zbavím se všech jejích věcí, poklidím a přivedu si domů Evu.
Otvírám dveře a ona mi běží v ústrety. Chrochtá, svině jedna. Chrochtá a tím svým rypákem mě šťouchá do pravého stehna. Drbu ji za ušima a beru si vodítko. „Pojedeme na výlet,“ šeptám jí a ještě tišeji dodávám: „Protože jsi prase a já už dál nechci být ten chlap, co žije v bytě s prasetem.“
