Jsou zloději, co vypadají jako zloději, a zloději, co vypadají jako já – šaty šité na míru, sestřih od nejlepšího kadeřníka ve městě, udržované nehty, pleť i zuby a na ruce prsten s kamenem o velikosti kozího bobku.
Kradu hodně a často a nikdo by to do mě neřekl. Jsem panička. Jsem dáma. Jsem sakra geniální manažerka.
Do obchodu napochoduji suverénně a s nevinným úsměvem, vezmu si vozík, je-li k dispozici, aby bylo každému hned jasné, že chci nakupovat ve velkém. Jezdím mezi regály a očima skenuji zboží na poličkách, beru je do rukou, obracím a studuji informace o složení a výrobci. Přitom je mi to fuk. Je mi jedno, kolik éček, céček, sraček a barviv má to či ono, jestli to zvětšuje ozonovou díru nebo tím zkrášlovali psy, kočky, prasata a koně. Zcizím cokoliv. Jsem už taková. Miluju tu adrenalinovou nálož, co mi vybuchne v těle, jakmile si šoupnu lahvičku parfému do kabelky nebo strčím balíček žvýkaček do rozevlátého rukávu. Zbožňuju pocit vítězství, který mi naplní hruď, jen co mi prodavačka popřeje hezký den a botičky od Jimmyho Chooa mě vynesou na ulici. Pravidelné klapání jehlových podpatků na chodníku se smísí s tlukotem mého srdce, se zpěněnou krví a tichými, téměř neslyšitelnými nádechy a výdechy kouřením unavených plic. Hned je mi do smíchu. Hned mám lepší den.
Je mi třicet osm a kradu od svých deseti. Kradu a ještě mě nechytili. A to je pravda. A můj největší životní úspěch.
Že chci vlastnit ten laciný čistit na skvrny, se rozhodnu v okamžiku. Nepotřebuji ho, tak jako nepotřebuji nic z toho, co si nosím domů v tajných záhybech svých halenek, šatů a sak, přesto ho musím mít. Buší mi ve spáncích a svět kolem se zpomalí téměř k zastavení. Do košíku pokládám ekologický prací prášek, aviváž a žlučové mýdlo, potom sahám pro tři pytlíky vytouženého předmětu a neobratně je pouštím do hlubokého výstřihu. Zakleji a zrudnu, jsem brilantní ve své roli, adeptka na Oskara za nejlepší ženský herecký výkon. Sahám si rukou mezi ňadra a snažím se naoko napravit tu nestoudnou nehodu.
„Jste v pořádku, madam?“ ozve se za mnou prodavačka a se zájmem si mě prohlíží.
„Ano, děkuji. Jsem jenom nešikovná, to se mi občas stává,“ rdím se a mávám jí před obličejem dvěma balíčky čističe. „Nevíte, jestli tohle opravdu funguje? Mám doma potah na postel z egyptské bavlny a vyteklo mi na něj plnicí pero.“
V odvádění pozornosti jsem machr. Stačí mi jediný pohled a hned vím, co na koho platí, co na koho zabírá. U mužů je to kráska v nesnázích, hloupá blondýna a nestoudná rajda, u žen uhoněná matka, bezradná dcera a nafoukaná podnikatelka. Kolečka v mém mozku se dají do pohybu, zatočí se a zapadnou přesně tam, kam zapadnout mají, chytí oběť do sítě sympatií či antipatií a dostanou ji na kolena.
I téhle uschlé ženštině to netrvá dlouho. Posouvá si brýle na nose a pokorně přiznává: „Já s tímhle prostředkem bohužel nemám osobní zkušenost, ale moje sestra si ho nemůže vynachválit. Používá ho sice na plínky, ale... tam ty skvrny budou možná ještě agresivnější než inkoust...“
Zdvořile se zasměji, jsem kamarádka a s její sestrou hluboce soucítím. „To asi ano,“ musím uznat a: „Děkuji, já to s ním tedy zkusím“. Přihazuji čistič k ostatnímu nákupu a mířím ke kase. Tenká obálka z voskového papíru mě hřeje na břiše hned nad koženým páskem s módní ocelovou sponou, nahýbá se k tělu a od těla a dělá se mnou to samé, co Karlovy šikovné prsty.
Tak se mi prosím vás nedivte.
Inspirace: Byla jsem svědkem toho, jak v obchodě zadrželi domnělou zlodějku.
Fotografie: guilbep via Compfight cc
