Kojila na veřejnosti všechny své děti. Nestyděla se. A proč taky? „Je to přirozené,“ říkala a hrdě odhalovala naběhlé poprsí. „Je to lidské,“ bránila se kritice a nechávala dítka poklidně sát.
Jedno po druhém, jak přicházela na svět, jedno po druhém, jak měla hlad, jak bylo potřeba.
Nejdříve byl na řadě Pepík, nejstarší a s největší hlavou, však ji tělíčko doroste, co nevidět. U druhého ňadra krmila se Madla. Svírala pusinku, červenou brusinku, a hnětla dlaní matčino ňadro. Ostatní dítka poklidně čekala na dávku tekuté stravy, podřimovala nebo zaujatě tlačila do plíny. Jarek a Marek jemnovali se, dva ze čtyř a na vlas stejní, tiší a trochu malicherní. Och, jaký to byl pohled, jaká krása. Paparazzi v keři jásal.
Kateřina Hrbatá, drobná a velmi zubatá, byla zpěvačka a herečka a mecenáška umění, co vydělané peníze nejednou za lásku vyměnila a v budoucnu ještě nejednou vymění, za lásku čistou, za lásku potřebným, za lásku ztraceným, chudým, nikým nechtěným. Taková to byla světice, že často ze své lednice vzala vejce, slaninu a šunku a odnesla to do zoo rodině skunků nebo na nádraží lidem bez domova.
A proto vyvolalo takové pozdvižení, to hromadné mimin nakojení, v parku, vedle hradu, kde prezident právě rozhodoval o slávě naší vlasti.
Kdyby to byl někdo cizí, neznámý, co brzy zmizí, o nic by nešlo a většina lidí by nejevila zájem o toto dění, jež kojence v batolata brzy změní. Raději by upřeli své zraky v dál, tam, kde Jindřich Mošna principála komendiantů hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny – Prodaná nevěsta. Tam, kde Horymír, vladyka neumětelský, se Šemíkem ze skály skočil, aby se celý od hlavy až k patě ve Vltavě smočil a zachránil tak koni život. Tam, kde most postavili z vajec, kde dům má v názvu tanec a Jižní Čechy rybníky zaplněné kapříky. Jenže tahle žena, moji milí, byla slavná. A to už něco znamená.
Fotografie: Matteo Bagnoli via Compfight cc
