„Nemá to žádný tlačítko,“ obrátí se ke mně s nechápavým výrazem v uhrovatém obličeji.
„A k čemu potřebuješ tlačítko?“
„No k čemu asi? Jak tomu mám jako říct, kam se chci dostat?“
Musím se pousmát nad jeho nedostatkem fantazie, nad jeho omezeností v myšlení i mnoha jiných aktivitách. Víte o tom, že jí stále vidličkou a nožem? To je tak přízemní. Přesto stále cítím jakousi vnitřní potřebu mít tohoto prostoduchého člověka na blízku. Možná je toto pro změnu projevem mojí omezenosti, možná že za to může jen nízká hladina cukru v krvi a možná, ale opravdu jen možná to má co dělat s tím, že je to můj bratr. Mé jednovaječné dvojče, které se mnou osm měsíců tři týdny dva dny šest hodin dvacet dva minut a patnáct sekund sdílelo dělohu naší matky – ženy lehkých mravů s pozoruhodně velkýma a uhrančivýma očima, tanečnice u tyče a občasné kurvičky pro majetnější, nechť je jí země lehká –, a kter0 mě již od mala doprovázelo na mých objevných cestách věrně jako pes a stejně jako on ke mně vzhlíželo s obdivem a nekonečnou zbožností.
„K tomu přece není žádné tlačítko zapotřebí.“
„Že není?“ vytřeští na mě oči a přejede si dlaní po pětidenním strništi.
Je první, komu svůj vynález ukazuji, ostatně jako vždycky. Jako prvnímu jsem mu představil kolébací postel pro dospělé, auto, co jezdí na pozitivní emoce, i to, které mělo být poháněno emocemi negativními, místo toho ale jen čmoudilo a třepalo se jako epileptik při jednom ze svých záchvatů. A teď tohle. Revoluce. Sen mnoha se stal skutečností jednoho. Tou mojí. Už vidím ty titulky: Cestování v čase je od nynějška možné! Mladý věděc postavil stroj času. Co kdybychom to probrali včera? říká Tom Bomenton.
„Vše, co musíš udělat, je posadit se zde do tohoto pohodlného křesla, zapnout si pásy a položit hlavu, ruce a nohy na opěrky. Potom už jen stačí myslet na konkrétní lokaci a čas, do kterého se chceš nechat přenést.“
„Nekecej,“ rozřechtá se pusou plnou velkých žlutých zubů. „A to je jako všechno?“
„Ano, to je všechno. Samozřejmě před tím musíš provést i jistá... řekněme bezpečností opatření, ale jinak... jinak je to opravdu tak snadné.“
„Hmmm,“ zamručí uznale a pokývá hlavou na znamení, že chápe. „A ty bezpečností opatření... to je co?“
„Teoreticky bys měl překontrolovat neporušenost kapsle, prohlédnout elektrické obvody a pojistky v panelu skrytém zde” položím ruku na ledový kov v patřičné místě “izolovat vnitřek kapsle od vnějších vlivů, nastavit křeslo do horizontální polohy a odstranit všechny překážky, které by mohly stínit přenos myšlenek a posléze i přenos jednotlivých atomů tvého těla do nového prostředí. V praxi to znamená, že jakožto laik na nic nesaháš, zavřeš poklop a svlékneš se do naha.“
Rozpracovanější verze textu má v současnosti 5 stránek. Pokud byste si ji chtěli přečít, napište mi, jak se Vám líbil text výše, a já vám ji zašlu.
Fotografie: Ian Sane via Compfight cc
