Nekonečné modrobílé davy v ulicích, přelety stíhaček nad městem a vlajky na každé lampě. Aneb jaké to je zažít Den nezávislosti v Jeruzalémě.
Když člověk vyroste v jedné kultuře a jedné zemi, o spoustě věcech si myslí, že jsou přirozené a že “tak byly vždycky”. Často je to teprve, když tuhle realitu konfrontuje s jiným prostředím nebo jiným názorem, kdy se dovede na nejrůznější zvyky, tradice a společenské vzorce podívat z větší perspektivy. Jednou z těchto věcí jsou i státní svátky a obecně řečeno patriotismus.
Přestože jsem já osobně komunistické Československo nezažila, mám pocit, že mnoho lidí z Česka má stále lehkou nedůvěru ke všem centrálně organizovaným státním oslavám, ještě o to více, když jsou do nich zapojena i armádní cvičení. Třeba Německo je toho ještě daleko extrémnější případ a moji němečtí kamarádi mi často vyprávěli, jak se i při mistrovství světa ve fotbalu veřejně debatuje nad tím, kolik vlajek je “už moc”. Na druhou stranu moji američtí spolužáci jsou zvyklí na úplně jinou realitu. Přísahy k vlajce ve školách, nesmírná úcta k vojákům, obrovské oslavy na den nezávislosti a státní vlajka jako součást popkultury. Tento týden jsem k těmto perspektivám přidala ještě další, izraelskou.
Izrael je teď místo, kde jsou všechny ideologie a náboženství na očích a mají obrovský vliv. Co se týče nacionalismu a budování národní identity, tak to se Izraeli doopravdy daří. Už jen při krátké procházce po Jeruzalémě si člověk povšimne, kolik péče se věnovalo jménům ulic (často biblická nebo z dějin židovstva), rozmístění naučných a památečních cedulí i muzeím a památníkům. Při studiu si také nelze nepovšimnout, jak je národní narativ přítomný ve výuce, v médiích a v neposlední řadě i při státních svátcích.
Tento pátek slavil Izrael svůj sedmdesátý den nezávislosti. Již s předstihem visely všude v ulicích vlajky a modrobílé ozdoby a prodejci nabízeli nepřeberné množství nejrůznějších předmětů s motivy izraelské vlajky. Samotný večer v den nezávislosti v Jeruzalémě pak vypadal jako jedna obrovská pouliční oslava, tedy alespoň v židovské části města. Hlavní třídou v západním Jeruzalémě proudily nekonečné davy lidí v modrobílém, spousta lidí měla na zádech navázanou vlajku a spousta si zakoupila jeden či více z tematických předmětů. Ty zahrnovaly vše od plastových modrobílých kloboučků po velmi populární obrovská nafukovací kladiva s ostny. Byl velký ohňostroj, promítalo se na budovy a v ulicích byly rozestavěny DJ pulty, u kterých tančily všechny ty obrovské modrobílé davy. Hlavní třídou se vůbec nedalo projít.
Izrael si za sedmdesát let své existence dal nesmírně záležet na budování národní identity a patriotismu. Je to přirozené, imigranti se do něj stěhovali ze všech koutů světa a jejich jediné pojítko byly různé druhy judaismu. Stát proto investoval obrovské úsilí do vytváření nových tradic, nové jednotné izraelské identity a pocitu sounáležitosti. V mnoha věcech to byl úspěšný projekt, o čemž svědčí i samotné páteční oslavy.
Jenže člověk, obzvlášť pokud má perspektivu externího diváka, nemůže zároveň nepřemýšlet nad tím, koho ten samý projekt vylučuje a zanechává mimo tuhle národní bublinu. Nacionalismus je velmi silný nástroj, který dovede přimět spoustu velice rozdílných lidí ke spolupráci a soužití. Jenže jako takový taky potřebuje určit, kdo jsou ty ostatní, co do jeho skupiny nepatří. Spousta těchto oficiálních oslav má pak příchuť toho, že se věci dělají davově a bez velkého přemýšlení, jen aby člověk nezůstal mimo. Mnoho lidí si tak koupilo obrovské nafukovací kladivo nebo sekeru s vlajkou Izraele, protože to okolo nich dělali všichni. Den předtím také zněly Izraelem sirény, které připomínaly památku na padlé vojáky a oběti terorismu. Je při nich zvykem se zastavit, vzpomenout na zesnulé a počkat, než siréna dozní. Samotné neuposlechnutí tohoto nepsaného pravidla se ale tak najednou proměňuje v silné politické stanovisko, kterým se člověk vymezuje proti izraelskému národu.
Davem na hlavní třídě jsem procházela se dvěma kamarádkami. Jedna z nich je Němka, která konvertovala k islámu a běžně nosí přes vlasy šátek. Když jsme vcházely do židovského davu, uvázala si svůj šátek na hlavě jinak, tak, jak ho nosí židovky, protože měla jednoduše strach z toho, jak by na ni lidé reagovali, kdyby si ho nechala “po muslimsku”. Když jsme ten samý večer procházely starým městem, které je z většiny arabské, bylo v něm ticho a prázdno. Obchody měly už večer zavřeno a jen pár zbloudilých turistů hledalo hotel.
Tím vším chci hlavně říct, že patriotismus a všechny tyhle oslavy národa mohou být mocným prostředkem k tomu, aby lidé cítili, že žijí v určité komunitě a mají spolu něco společného. Zároveň je to ale nástroj, který nevyhnutelně taky vylučuje ostatní a snadno může sklouznout k mentalitě “my a oni”. Jsem nesmírně ráda, že jsem mohla tyhle izraelské oslavy vidět. Ale upřímně jsem ještě raději, že jsem je viděla s perspektivou cizince.
