Vzdělání: Zlatý poklad republiky. Co na to rozpočet?

Již několik let neslyšíme - zaplať pán bůh - laciné řeči o líných učitelkách, co jsou pořád na prázdninách, mají pohodu a ještě chtějí zvýšit plat. Zvláště ty v mateřských školách, co si vlastně chodí do práce hrát.

Také už neslyšíme o tom, že ve školství je peněž dost a jde jen o to se zbavit těch neschopných a odměňovat jen ty dobré. A bleble, bleble…

Nebo opačně, že kašleme na tarifní platy učitelek, ač jsou nižší než zdravotních sestřiček či policistů.

O financování školství už nešlo dál lhát, jak když tiskne. V jeho financování jsme byli na naprostém chvostu vyspělých zemí. Pak přišly co do objemu peněz rekordní rozpočty. Ve veřejnosti možná vznikl pocit, že nyní je všechno v pořádku. Není. I přes ty mimořádné počty miliardy jsme při srovnání „přes HDP“ (procenta výdajů na školství vůči domácímu produktu) pořád na konci pelotonu vyspělých zemí.

Peněz na vzdělání stále není ve školách dost – pro učitelky, učitele, nepedagogické pracovníky a především pro děti, žáky a studenty.

Poslanecká sněmovna začíná ve výborech projednávat rozpočet 2019. Ten dává poměrně dost na platy, na reformu financování škol i na investice. Ministerstvo financí tentokrát skutečně vzalo vzdělávání jako prioritu hned za zvyšováním důchodů. Ale jako vždy se ďábel skrývá v detailech. Naštěstí na nápravu detailů rozpočtu je ještě chvíli čas.

Teď je důležitá jiná věc. Učitelky i učitelé číhají (a po právu), zda splníme sliby o tom, že se skutečně jejich odměňování přiblíží lékařům – se kterými na začátku 90. let začínali na podobných platech. Jsou ochotni si i rok, dva počkat – ale chtějí vědět, že je „netaháme za nos“. V tomto ohledu je chyba, že nevidí peníze ve výhledu rozpočtu v roce 2020 a 2021. To bychom měli napravit a dát jim záruky, že to tak skutečně bude. Měli bychom to dát najevo již při nynějším schvalování rozpočtu a také při přípravě rozpočtové strategie státu na jaře 2019. To minimálně.

Vzdělání je náš zlatý poklad. Kvalitní vzdělání dětem bude znamenat v budoucnu hospodářský úspěch republiky, připravenost lidí zvládat nové technologie, inovace a postupy, být kreativní a dynamičtí.

Můžeme se na to taky vykašlat. „Lopat a krompáčů“ bude v Evropě taky dost. Možná.

Nicméně pro nás i naše děti samozřejmě upřednostňuji tu první možnost. Ostatně vždy to tak v republice bylo – chytré české hlavičky a zlaté české ručičky.

Slovy ekonoma: Ano, v budoucnu půjde o přidanou hodnotu práce a to, kdo a jak bude připraven.

Z takového strategického pohledu působí debata v malém českém rybníčku a přetahování o pár miliard pro školství poněkud přízemně. Je načase přistoupit ke vzdělávání strategicky. To znamená skončit s bojem o každoroční rozpočet a vědět, že v následujících pěti letech vložíme do naší budoucnosti sto miliard, že víme, na co budou, proč je potřebujeme a co nám to všem přinese.

Takový úhel pohledu žalostně chybí. Země na severu Evropy se baví o vzdělávání jako o armádě a my pomalu zase sklouzáváme k přetahování o ohlodanou kost a to, kdo ji urve – mateřské, základní, střední či vysoké školy, učitelky, školníci, asistenti nebo vychovatelé?

To by byl tragický návrat zpět o několik let a k závisti „nad prázdninami“ pro učitele místo posunu vpřed a k strategickému pohledu na vzdělávání s jasnou vizí naší země za dekádu, za dvě dekády. Nebuďme malí a zbabělí. Mějme k tomu všichni odvahu a odhodlání mít raději armádu vzdělaných. I když to bude stát celkem dost peněz.