Dětské dluhy jsou ostuda společnosti

S dětskými dluhy jsem válčila ještě za působení u doktora Motejla, prvního českého ombudsmana. Byl to boj s větrnými mlýny. V jedné bitvě jsme vyhráli, ale hned se objevily desítky dalších. A dneska to není zase o tolik lepší.

Jakkoli totiž vypadá jako nesmysl, aby v osmnácti „skočil“ na mladého člověka exekutor kvůli statisícovým dluhům, protože v deseti nedostal od rodičů pár korun na lístek do školy a jel na černo, tak přesně to se děje. A děje se to dodnes.

Podobně jako u dětí, za které jejich rodiče neplatili popelnice nebo regulační poplatky u doktora (nebo v porodnici). Ano, soudy už několikrát řekly, že tyto dluhy neexistují a nesmí se vymáhat. Přesto se stále potkávám s případy, že tyto dluhy vymáhány jsou – prostě exekutor nebo nějaká inkasní společnost využívají neznalosti jejich obětí a naprosto drze vymáhají doslova proti zákonu.

Ten problém je složitý a nebude vůbec sranda se s ním utkat. Ale podle mého prostě máme povinnost to udělat. Třeba toto je jeden z příběhů z webovek www.detibezdluhu.cz:

„Pavlíně je 20 let. Od svých 12 let žila v dětském domově. Po odchodu z dětského domova založila s přítelem rodinu a nyní se stará o své dvě malé děti. Z toho důvodu nemá žádný příjem kromě rodičovského příspěvku. Pavlíně se snažíme pomoci zvrátit postup soudního exekutora, který po ní vymáhá celkem 61.000,- Kč za to, že ji jako dítě třikrát chytil revizor při jízdě načerno. U Pavlíny se snažíme dosáhnout obnovy původních nalézacích řízení, abychom její dluh co nejvíce snížili.“

Ale samozřejmě nejde jen o děti z domovů či z pěstounských rodin. Zdaleka ne. Stačí mít tu smůlu a rodiče, co mají poněkud jiné priority. Ale jak známo, děti za své rodiče nemohou.

Zároveň to ale celé není tak jednoduché, že se napíše zákon s jedním paragrafem „Dětské dluhy se odpouštějí.“ A je to. Vůbec ne. Mohli bychom za neexistující prohlásit dluhy vzniklé před patnáctým rokem, ale zase je třeba chápat, že jak dítě postupně nabývá práv, nabývá i povinností a nelze škrtnout všechno do osmnácti let. Každopádně lze umožnit v rámci insolvenčního zákona rychlé oddlužení stejně, jako se mi to podařilo prosadit u důchodců a invalidů.

Je možné učinit určité kroky v Občanském zákoníku (což je třeba učinit se vší obezřetností!!!), v některých případech je otázkou, jak z moudrých rozsudků soudů učinit pravidla tak, aby část dětských dluhů bylo možné posuzovat stejně jako ty nešťastné popelnice.

A když jsme u rozsudku soudu. Je třeba prosadit dřívější jasné a zcela srozumitelné rozsudky co největší silou do celé praxe – přece tato společnost musí umět zabránit vymáhání dluhů, které ve skutečnosti neexistují.

Hlavně se ale nesmíme nezúčastněně dívat. On to není nějaký problém pár desítek nebo stovek dětí. Máme skoro šest tisíc dětí s jednou a více exekucemi a máme další tisíce případů, které probíhají proti současným zletilým za věci, z nichž některé vznikly před deseti i více lety. Máme v exekuci jedno roční dítě, devět dvouletých, devatenáct tříletých… A tak mohu pokračovat dál a dál.

No, není to ostuda? Zacházet s dětmi jako s dlužníky? A to jenom proto, že si neumíme poradit s rodiči?!