...Když touláš se krajinou, na oblohu pohledíš. Paprsky slunce svítí Ti do očí, Ty je opatrně přivíráš v domnění, že by Ti mohly ublížit.
Jenže ony neubližují, možná jen lehce píchají, ozáří Tvůj obličej, proniknou do očí, možná i někam hlouběji, protože oko, je do duše okno.Nahlédnou do nitra Tvé duše , která je plná bolesti, smutku i bázně. Bolesti staré jak dlouho jsi na světě, protože život, který tu žiješ, jsis musel tvrdě vybojovat. Smutku po lidech, kteří obohacovali Tvůj život, milovali Tě jaký jsi a Ty je, ale jichž nadešel čas a museli jít o dům dál, tam nahoru k branám nebeským. Bázně, protože po těch ranách osudu, které Ti život, osud....uštědřil nejsi takové to důvěřivé stvoření.Jsi jako motýl, jemuž se nesmí sahat na křídla, jinak mu se polámeš. Jsi jako oheň, protože ten uhasí jen voda. Jsi jako vítr, tak lehký i silný, pomíjivý a přesto dokonalý výtvor přírody.A i přes to vše se bojíš nahlédnout do své duše, kterou by jen paprsky slunce dokázaly zhojit, vítr by odvál staré bolesti a oheň spálil veškeré smutky i stará zranění a Ty by jsi se mohl zrodit v někoho skutečně silného a krásného jako je slunce samo.Zářit radostí a štěstím, žít jako by jsi nemusel o holý život bojovat hned po svém narození, žít jako by Ti nikdo blízký nezemřel, milovat tak, jako by láska nikdy nebolela.Proč tak slunce se bojíš, tak moc se mu bráníš? Touláš se jen tou krajinou, nejlépe potemnělou, za deště jež smývá Tvé slzy, ve tmě, kde Tě nikdo nevidí....
