"Jsi v pohodě?" Tak tuhle otázku si kladou Australani každý rok zhruba na začátku jara, tedy někdy v polovině září, ani tento rok nebyl výjimkou. Je to velká kampaň, která je zaměřená na ty, kteří uvažují o tom, že dobrovolně ukončí svůj život. Ovšem, kdo dnes nemá problémy nebo splíny? Kdo nemá občas finanční tíseň? Kdo někdy necítí úzkost a nemá chuť s tím praštit? Ale proč to řešit definitivně?!
Netušila jsem, že v Austrálii je statisticky hodně sebevražd. "V této slunné zemi?", řekla jsem si, možná ve Skandinávii, ale tady?? Někde jsem se dočetla, že každé čtyři hodiny ukončí svůj život jeden Australan. Docela děsivé číslo a další takové je 249, to je počet lidí, kteří si denně plánují sebevraždu a 1014 lidí na sebevraždu denně "jenom" myslí. Sebevražda je sociologický problém a i když se každá společnost snaží, aby statistiky vykazovaly co nejmenší čísla, do hlav lidí vidět není a tak úplně tomu zabránit také není možné.
I já jsem byla dotázána. Na pár vteřin jsem zaváhala, ne kvůli tomu, že bych měla sebevražedné sklony, ale proto, že jsem za posledních šest týdnů prožila se svým bobkem (stále 2v1) neuvěřitelné a zázračné zároveň. Až když řešíte otázku života a smrti, tak si uvědomíte, jak jste se celou dobu zabývali blbostmi a zvlášť, když je to umocněno strachem o vlastní dítě, o ještě nenarozené dítě.
Jsem teď opravdu ok? Po šesti magicky vysněných týdnech mám sice stále strach, ale je výrazně menší. Jsem happy a jsem ok. Kdyby se bobek teď narodil, má 95% šanci na přežití a mnohem optimističtější vyhlídky do budoucnosti. Za tyhlety prognózy a čísla musím být přece šťastná, neboť na začátku mi doktoři prorokovali zcela jiné hodnoty. Psychicky srovnaná a spokojená jsem si teď téměř jistá, že to dotáhnu do řádného prosincového termínu:)
