Rovné příležitosti naruby

Zavedou se kvóty. 50 % ať je to fér. A ať je to úplně fér, tak rovnou ve všech oborech.

Třeba v politice. Jestliže muži i ženy dokážou vést zemi stejně (pomiňme, zda stejně dobře nebo stejně špatně) tak by bylo fér, kdyby měly ženy stejnou příležitost takovou práci vykonávat, měly by na ni mít PRÁVO. Na druhou stranu – co by se pro společnost změnilo, jestliže to ženy budou dělat stejně? No a pokud jsou ženy JINÉ a dokázaly by zemi řídit jinak, tak je nejdřív asi potřeba zjistit, jestli by to dokázaly dělat LÍP. Protože pokud by to dělaly hůř, bylo by možná lepší, kdyby se do politiky moc nepletly.

Já věřím, že by to dokázaly dělat líp, jen by musely CHTÍT.

Ženy – chcete?

Aby z našeho práva na práci a rovné příležitosti nevznikla najednou povinnost. Pokud by tu povinnost měl zaměstnavatel a stát, měly bychom ji taky. Co kdyby tolik žen do politiky nebo do energetiky nebo do armády vstoupit nechtělo? Pak bychom musely plnit naši občanskou POVINNOST, aby se naplnily kvóty, za které bojujeme. A každá schopná podnikatelka, ať už by provozovala cukrárnu, mateřskou školku nebo řídila velký podnik, by se musela třást, že ji povolají.

A pozor na vysoké školy. Také zavedou kvóty na poměr studentů. Protože i v jaderné elektrárně bude muset pracovat 50 % žen, takže jich taky bude muset každý rok příslušný počet úspěšně zakončit příslušné vzdělání.

Za tohle bojujeme?

Abychom jednou svým dcerám musely říct: Je mi líto, holčičko, nemůžeš jít na práva, právniček je momentálně dost, musíš na báňskou do Ostravy? (Případně: nebudeš kadeřnicí, protože je letos málo instalatérek?)

Samozřejmě, když jsou kvóty ve všech oborech, platí to i obráceně. Třeba 50 % učitelů v mateřských školách. Proč ne, nevadilo by mi to. Dětem nejspíš taky ne. A mužů se na to ptát nebudeme. Kvóty jsou kvóty.

Za co tedy bojujeme?

Kdysi odvážné ženy bojující za rovné postavení žen ve společnosti začaly nosit kalhoty. Chtěly mít PRÁVO nosit kalhoty. A teď si můžeme nosit kalhoty, kdy se nám zlíbí. Široké, úzké, těsné a plandavé, dlouhé i tříčtvrťáky. Co kdyby se z toho PRÁVA ale najednou stala POVINNOST? Já to nechci, hlavně v létě je rozhodně mnohem pohodlnější v neklimatizovaném dopravním prostředku nebo v kanceláři mít sukni radši než dlouhé kalhoty, ponožky a polobotky. Nemluvě už o košili zapnuté až ke krku a nezbytném saku. Mít na to právo je fajn, když má firma takový dress code pro ženy a já ho akceptuji, taky fajn. Ale společenská povinnost? Díky, nechci!

Takže kde ta rovnoprávnost vlastně končí?

VÝZVA K BOJI... ...za právo mužů nosit v létě sukni a páskové boty na boso. No, přece je nebudeme diskriminovat – když my máme právo si dopřát takové pohodlí, proč ne muži? To je fuk, že se jich nikdo neptá, zda to chtějí, prostě za ně budeme bojovat, protože je to fér!

Nechci, aby za mě někdo bojoval. Když nějakou práci budu umět a budu ji chtít dělat, tak se prosadím. A když mě firma nebude chtít, protože jsem žena – jejich věc. Půjdu jinam. Nebudu se přece vnucovat chlapovi, který mě nemiluje.

Ledaže by nám nařídili kvóty i v lásce ;-)

Reakce na tento rebelský text a otevřená diskuse: zde