Co o nás (ne)říká životopis

Kdo hledá práci, vyzbrojí se dobrým životopisem. Jenže – co je vlastně dobré? Unifikovaný vzhled a jednotná struktura, aby se to lehce četlo? Neztrácí se nám v tom tak trochu ten, o koho jde? Totiž: člověk...

Už jsme si zřejmě zvykli, že s každým rokem přibývá týmových hráčů s tahem na branku, ambiciózních, flexibilních, odolných vůči stresu...  Životopisy jsou čím dál tím častěji plné podobných smysluprostých hesel. Jsou to symboly – každý už ví, co se za nimi má skrývat, ale jestli se to tam opravdu skrývá, jestli člověk takový opravdu je, to stejně poznáte až při osobním setkání. (Koneckonců – „nabídka“ přesně kopíruje „poptávku“, stačí si přečíst nějaký inzerát na volné místo – takové požadavky na uchazeče jsou, tak takové dovednosti a schopnosti uchazeč uvádí.)

Příklad toho, co personalista čte versus co člověk skutečně dělal: Asistentka generálního ředitele, ta a ta banka, 2 roky. Když nemáte co víc do životopisu napsat a přitom s jedním zaměstnáním a vzděláním je životopis poněkud chudý, doplníte k tomu bohatou náplň práce: vedení kanceláře, zápisy z jednání, překlady, sjednávání schůzek, přepojování hovorů. Zřejmě to nebude úplně přesné, protože se většinou jedná o NEpřepojování hovorů. Což je dovednost, kterou mnoho asistentek dotáhlo k dokonalosti a je velká škoda, že se to do životopisu nedá uvést jako zvláštní schopnost.

Personalista tedy čte: Asistentka generálního ředitele banky, 2 roky. Když hledá asistentku, tohle je ta pravá. Ale opravdu?

Příklad z praxe: Můj šéf na mě první měsíc krom pozdravu nepromluvil. Neměla jsem žádné zkušenosti, jedno zaměstnání prostě musí být to první, a on pochopitelně neměl chuť mě zaučovat. Když něco potřeboval, obracel se výhradně na moji starší kolegyni. Občas vyšel ze dveří a na jazyku měl nějaký úkol, když však uviděl, že jsem v kanceláři sama, povzdechl si, mávl rukou a zacouval zpět k sobě. Sem tam jsem něco přeložila z angličtiny, vysypala popelník. Uvedla návštěvu, donesla kafe, umyla nádobí.

To by asi personalista koukal! (pak se to samozřejmě zlepší, okoukáte od zkušenějších, co a jak, a šéf si konečně zapamatuje vaše jméno :-)

Další podle mě neocenitelná výzbroj je schopnost zapamatovat si tváře, jména a s nimi spojené události. Jenže jsem ani na to bohužel nenašla žádné moderní heslo nebo zaklínadlo, které dnešní personalista v cívíčku hledá, když zkušeným zrakem rychle přelítne stránku a do paměti si uloží jen klíčové parametry. Že by „networking“?

Nejsem sportovní typ, tak jak můžu být týmový hráč?

Co to je „tah na branku“?

A jak se říká těm ostatním úžasným schopnostem?  A má o ně vůbec někdo zájem?