Jak jsem se v pátek třináctýho zapsala do dějin

Náš obchod má dnes první narozeniny. Pravda, mohli jsme loni pomyslet na to, že ta třináctka někdy může padnout na pátek a že možná dostaneme výroční dárek v podobě kontroly z úřadu.  Nepomysleli.

Le Premier

Jsme tu tři, čímž proti úředním osobám v přesile, neboť ty jsou jen dvě.

Každá z nás předkládá nějaký kousek z naší nabídky, jedna manžetové knoflíčky, druhá kravaty a třetí - já - vystupuji na schůdky a podávám jim krabici s koženými botami z nejhornější police. I když se vždycky snažím mít vše v pořádku, každé úřední kontroly se děsím. Už jsem se setkala s názorem (při daňové kontrole za mého předchozího podnikání), že státní pokladna je prázdná a úředníkům jest doporučeno nic nepromíjet a pokud možno aspoň nějakou drobnou (pochopitelně pokutovatelnou) chybku nebo nedokonalost najít. A přiznávám, pro nedokonalosti je vždycky prostor.

Krabici prý můžu zase vrátit zpátky nahoru, ano, je to v pořádku. Uf. Asi jsem paranoidní, ale mám pocit, že té úřední osobě nejsou naše ceny tak úplně po chuti. Asi jsem fakt paranoidní, přece není důvod, aby si mysleli „když prodáváte luxusní boty za takový peníze, můžete klidně zaplatit pokutu“. Jenže je pátek třináctýho. Narozeniny nenarozeniny.

Nakonec úředníci složí své papíry do tašky a vypochodují z obchodu. (Takže asi „jejich“ pátek třináctýho?) Raduji se a uklízím schůdky. Ale ne… to snad… radost z vítězství zkalena – roztrhla jsem si silonky. (Že by přece jen „můj“ pátek třináctýho?) Dobře, beru to jako cenu útěchy pro úřad.

Kolegyně pročišťují ovzduší svými úsměvy a představují narozeninovou nabídku našim zákazníkům. Dnes začala třídenní akce zvýhodněných cen na naše nejžádanější zboží, tak radostně očekáváme známé i neznámé tváře.

Omlouvám se a vybíhám, abych doladila svůj outfit. První obchod s dámským oblečením po ruce nemá na stojanu silonek žádný výběr. I oni dnes mají velké slevy a obchod je už skoro vybrakovaný. Nevadí, zkusím štěstí o dům dál. Tady je to ještě horší. Neboť slevy ještě větší. Víš co, říkám si – dnes je chladno, pořiď si černý kalhoty, stejně už je dávno potřebuješ. Probojuju se ke stojanu. Jedny – ne, druhý – ne, třetí – jo, ty třetí se mi líbí, dobrý střih, správná velikost. Proboxuji se ke kabinkám. Není tam kupodivu fronta. Aha – kabinky jsou dnes  z technických důvodů mimo provoz. Jasně, proč by se ženy měly zdržovat zkoušením? Hned u vchodu rozdává jedna prodavačka obrovské igelitky (já s díky odmítla) a ženy strhávají oblečení z ramínek a hází rovnou do tašek. Co se dá dělat – kabelku pohodím před zrcadlo a odhodlaně se soukám do kalhot, šikovně zakrývajíc své intimní partie sukní. Pak sukni stáhnu a ejhle, kalhoty mi perfektně sedí. Za sebou zahlédnu několik párů očí závistivě pozorujících můj rafinovaný převlékací manévr. Litují, že je taky nenapadlo schovat se pod sukni. (Že by „jejich“ pátek třináctýho?)

Před pokladnou je dlouhatánská fronta žen se svými úlovky napěchovanými do obrovských igelitek a každá má nejmíň dvě. Jenže já musím zpět k nám do obchodu. Pracovat. A oslavovat. Hnána pocitem zodpovědnosti překonávám ostych a žádám jednu z nakupujících asi třetí od pokladny, jestli by k tomu svému mega nákupu nevzala ještě ty moje kalhoty. Ať nemusím stát kvůli jednomu kousku v takové šílené frontě. Mluvím potichu, nechci, aby se na mě zezadu někdo utrhl, že neférově předbíhám. Oslovená dáma na mě vyvalí oči: vy máte jen tohle? Přikývnu. „Ona má jen jeden kus!“, zvolá a otáčí se dozadu. (Jasně že bych taky ráda nacpala aspoň jednu tu obří igelitku roztomilými hadříky a celý víkend se tím pak probírala, ale bohužel nemám čas.) Fronta za mnou udiveně kroutí hlavou a zcela bez námitek nechají tu exotku (mě) předběhnout.

„Vy máte jen jeden kus?“ Diví se pokladní. „Tak to jste se právě zapsala do dějin,“ směje se. Omluvně se usmívám a razím si cestu ven.

V našem obchodě už se na nenadálou návštěvu z úřadu zapomnělo. Pomáhám zákazníkovi vybrat látku na sako. Černovlasá kolegyně zkouší pánovi s barevnými ponožkami jeden pár bot za druhým. Blonďatá kolegyně bere novému zákazníkovi míry na košili. Otevíráme druhou láhev šampusu a krájíme další dort.

Až večer uzavřeme tržby, teprve uvidíme, jaký byl náš první pátek třináctýho.

p.s. Když jsem byla na tom zbrklém nákupu, uteklo mi focení (viz foto nahoře). Že by přece jen MŮJ pátek třináctýho? :-)