V souvislosti s Ludvíkem Hessem se vám zřejmě vybaví babyboxy. Jeho život je ovšem spojen i s literárním časopisem Divoké víno. Časopis založil jako student roku 1964 a dodnes zde publikují svou tvorbu nejen mladí autoři
X+
Co vás vedlo k založení literárního časopisu Divoké víno?
Psali jsme básničky a nikdo nám je nevydával. Rozhodli jsme se proto, že začneme vydávat časopis s vlastní tvorbou. Divoké víno vycházelo samizdatově. Přestože ještě neexistoval internet, zpráva o novém časopise se rychle rozkřikla. Zatímco první číslo dosáhlo nákladu tisíce kusů, páté číslo asi pěti tisíc kusů. Nejvyšších nákladů dosáhl časopis roku 1968. V té době dosahoval díky fotografovi Pavlu Jasanskému i nejvyšší grafické úrovně. Cena časopisu byla stanovena na dvě koruny, které nám umožňovaly časopis vydávat. Výroba potom probíhala na adrese Krejčího 4 v Praze, ve skladu, který jsme si pronajali. Scházelo se zde pravidelně asi sto lidí. To bohužel pobouřilo obyvatele domu, kteří na nás proto volali policii.
Na jakou oblast se literární časopis zaměřuje?
Na milostnou poezii, ale objevovalo se zde i hodně protestních básní.
Objevuje se zde ovšem i vizuální umění
Do časopisu pravidelně přispívají i fotografové a výtvarníci. Za fotografy bych jmenoval Pavla Hudce Ahasvera, Pavla Jasanského a Jana Reicha, za výtvarníky potom Vladimíra Jiránka, Honzu Vyčítala a Standu Holého.
Kdo se podílel na prvních číslech Divokého vína?
Dopisovatelé Divokého vína byli většinou studenti pražských škol, například spolužáci Méla Machálek nebo Michal Třeštík. Přišpívaly zde ovšem i Oldřiška Svobodová a Helena Pěkná, které jsme velmi obdivovali.
Do časopisu přispívali i mnohé osobnosti. Prozradíte nám, o koho se jednalo?
Mezi osobnosti patří Václav Hrabě, Ladislav Landa, Karel Sýs nebo Jiří Žáček. Právě Jiří Žáček publikoval v Divokém vínu svou první tvorbu. Uveřejněna zde byla dokonce i jeho první sbírka "Ráno moudřejší večera". Dalšími významnými přispěvateli jsou zajisté i Zdeněk Rytíř nebo Karel Hvížďala.
Jste stále s dopisovateli do Divokého vína v kontaktu?
Zrovna dnes jsem byl na obědě s Karlem Sýsem a Jirkou Žáčkem.
Divoké víno se dočkalo roku 2007 i souborného vydání, které bylo dokonce oceněno
Ano, roku 2007 byla vydána "Antologie Divoké víno 1964-2007". Jedná se asi o dvoukilovou knihu o pěti set stranách, kde je popsána celá historie Divokého vína. Ocenění mě potěšilo. Pro mě už ale bylo oceněním to, že ji vydala Národní knihovna České republiky. Ta dodnes Divoké víno archivuje v rámci projektu Web Archiv.
Jak hodnotíte vývoj poezie od šedesátých let po současnost?
Autoři, kteří se v minulém režimu orientovali doprava, se teď více orientují doleva.
Jak byste popsal soudobou tvorbu?
Dnes už není tvorba, jako bývala kdysi. Ale z druhé strany si říkám, že je to dokladem doby.
Co byste doporučil začínajícím spisovatelům a básníkům?
Předně bych jim doporučil, aby si hlídali pravopis. Měsíčně totiž musím redigovat stovky básní, nad kterými strávím až několik dní.
Věnujete se i vlastní literární činnosti. Jaká témata se prolínají vaší tvorbou?
Moje próza je kompilací biografie, autentických příběhů a fantazie. Prolíná se s konkrétním časem a osobnostmi. Zažívám tolik autentických situací, že se je potom až bojím psát. Tematicky se v mé próze pravidelně objevuje erotika.
Co vás na vlastní tvorbě nejvíce baví?
Mám rád výrobu knihy. Jedná se přitom nejen o psaní, ale také o fotografování, celkovou grafickou úpravu a přípravu pro tisk. Jakmile knihu dokončím, přestane mě bavit.
Plánujete napsání nové knihy?
Já už mám jednu knihu napsanou, ale ta je natolik autentická, že ji nemohu vydat. Vydání knihy je navíc poměrně drahá záležitost.
Máte svého oblíbeného spisovatele nebo básníka?
Mezi mé nejoblíbenější spisovatele patří Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký a samozřejmě i básníci, které už jsem jmenoval, například Karel Sýs.
Setkal jste se dokonce s Allenem Ginsbergem
Ano, je to už dávno. Setkali jsme se v roce 1965 ve Viole. Byl to pro nás pro všechny obrovský zážitek, Allen Ginsberg totiž představoval fenomén. Najednou tam před námi stál, vlasatý a fousatý, vlál za ním vějíř mladých lidí a všichni z něj byli nadšeni. Zazpíval nám nekonečnou píseň "Harom na méši vá" a hrál přitom na činely. Byl jsem šťastný, že jsem ho mohl poznat.
S jakými dalšími osobnostmi jste se seznámil?
Mezi další setkání s velkými autory patří zajisté setkání s Bohumilem Hrabalem, Františkem Hrubínem a Josefem Škvoreckým.
Prozradíte nám nějaké perličky?
Setkal jsem se jednou s Markétou Hejnou, ženou, která okouzlila snad všechny mladé autory. Vzpomínala, jak ji doprovázel Jiří Stivín domů z divadla a celou cestu jí přitom hrál na flétnu. Potom jsme spolu jeli na Slapy a já jí dělal milostné návrhy. Ona utekla. Nakonec se ale vrátila a společně jsme jeli domů.
