„Ničením planety Země ničí lidé sebe,“ říká básnířka Viola Jíchová

Planeta Země a lidé, láska, přátelství, porozumění, důvěra, odvaha, ale také štěstí a zdraví. To jsou témata, kterým se ve svých básních dlouhodobě věnuje básnířka Viola Jíchová, vítězka mnoha básnických soutěží.

Co pro vás znamená tvoření?

Tvoření pro mě znamená objevování nových věcí a hledání smyslu života. Když tvořím, vypadá to tak, že si sednu, začnu psát a nezastavuji se. Jakmile skončím se psaním, tak to teprve začnu číst. Pro mě znamená psaní vlastně hledání a postupné nalézání toho, co potřebuju k životu, abych byla šťastná.

Pamatujete na svou první báseň?

To si pamatuji naprosto přesně. V dětství jsem měla bohužel úraz a svou první báseň jsem napsala téměř hned po tomto úrazu a stala se podnětem pro celou mou autorskou tvorbu. Touto básní jsem se pomalu dostala k otázce na konec světa. Vnímám to tak, že pečuji o to, co mám ráda. A mám ráda tento svět. Snažím se o něj proto pečovat. Je totiž krásný. Snažím se lidem skrze svou tvorbu sdělit, aby měli rádi to, co zadarmo dostali. My jsme se totiž na planetu Zemi vlastně zadarmo narodili.

Co vás v tvorbě nejvíce vedlo kupředu?

Osobně mě hodně zaujaly rozmanité literární soutěže, do kterých jsem se ráda zapojovala a podařilo se mi dokonce získat i mnoho ocenění. Jednalo se například o literární soutěž vyhlášenou literární skupinou působící v MENSE České republiky SIG Literární tvorba, kde jsem získala první místo v kategorii poezie a tři mé básně vyšly ve sborníku Po bouři. Potom ještě sborník Myšky, tužky a roboti, kde byla tématem básní personifikace. Zde vyšly také tři mé básně. Zmínila bych také literární soutěž ArtBotič, kde jsem získala zvláštní cenu poroty, mezinárodní literární a výtvarnou soutěž o cenu Jiřího Šedého, kde jsem získala první místo za originalitu nebo mezinárodní literární soutěž Praha ve 100 slovech, kde se má báseň objevila ve sborníku nejlepších příspěvků.

Přestože jste měla pozitivní vztah k literatuře, rozhodla jste se pro studium střední zdravotnické školy, absolvování kurzů masáží a fyzioterapie. Co vás na zdravotnictví zaujalo?

Dostala jsem se ke zdravotnictví vlastně náhodou. Dovedli mě k němu lékaři, které jsem obdivovala, když mě ošetřovali v dětství poté, co se mi stal již zmiňovaný úraz. Velmi mě zaujalo, jak tam všichni pracují, měla jsem tak velkou motivaci ke studiu tohoto oboru. Začala jsem se mu proto věnovat. Přestože jsem nakonec musela zdravotní školu opustit, nadále se mu věnuji okrajově, působím totiž jako masérka a terapeutka. Podobně jako láska ke zdravotnictví, tak ve mně zůstala i láska k tvorbě. Ráda jsem popisovala svět, ve kterém žijeme a to, jak ho vnímáme.

Napsala jste svou první básnickou sbírku, která ovšem nebyla publikována. Jmenovala se Básně napsané uprostřed luk a polí. Čemu se tato sbírka věnovala?

Ano, napsala jsem sbírku básní, která sice nebyla publikována, ale některé z těchto básní vyšly v mé první básnické sbírce Veselé slzy, některé bych chtěla vydat v budoucnu v mé sbírce Když děti jdou domů a některé mám zatím ještě doma v šuplíku a čekají na svůj čas.

Debutovala jste básnickou sbírkou Veselé slzy a poté následovalo mnoho dalších básnických sbírek. Jednalo se konkrétně o sbírky Doteky snů, Odlesky a hlubiny, Brána života, Na misce vah, Vánoční písně nebo Tisíc podob ticha. Jak se tyto sbírky postupně vyvíjely?

Ve svých básnických sbírkách vidím vývoj a současně zánik. Nemyslím tím ovšem svůj zánik, ale zánik civilizace. Konkrétně jsem psala o tom, že ničením planety Země ničí lidé sebe. Toto byla první cesta. Druhou cestou byla sbírka Doteky snů, ve které jsem napsala, že život, štěstí, cesta a láska se mě dotýkají jako jeden velký sen. Z útržku tohoto snu jsou potom poskládány jednotlivé básně sbírky.

Jaká jsou hlavní témata poslední sbírky Tisíc podob ticha?

V této básnické sbírce se snažím čtenářům sdělit, že ticho je pro nás darem, který se učíme poslouchat. Snažíme se po fyzické i psychické stránce vnímat okolní svět, ať už v podobě hudby, literatury, sportu nebo medicíny. Ve svých knihách se snažím vše sladit dohromady. Jednoduše kráčím jedním směrem, a jakmile se v tom směru cítím vyčerpaná, tak se zase začnu věnovat jiné činnosti. Teď jsem například odbočila od psaní poezie k hudbě.

Jaká témata se nejčastěji prolínají celou vaší tvorbou?

Země a lidé, láska, přátelství, porozumění, důvěra, odvaha, ale také štěstí a zdraví. Snažím se přitom dívat do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. V minulosti nacházíme poučení, potom vstupujeme do přítomnosti a nacházíme svou budoucnost.

Píšete o lásce a přátelství. Co to pro vás znamená?

Mám například velkou radost, pokud se bavíme s přáteli a souběžně si vzájemně nasloucháme. Sama si potom kladu otázku, zdali můžeme tento svět nějak obohatit, nechat tady nějakou stopu, nějaké dílo, které bude žít, i když my tu už nebudeme.

Vaše tvorba je také o cestě domů, o cestě k sobě. Proč si myslíte, že je cesta k sobě důležitá?

Myslím si, že je velmi důležitá, protože ať se podívám na cokoliv, je to záležitost našeho vědomí. Často uvažuju, čím jsme a proč tu jsme. Mně se podařilo na tuto cestu dostat soustavnou prací od mých mladých let. Osobně mi pomohla k této cestě příroda a samozřejmě lidé.

Vaše tvorba je nabitá životním optimismem. V čem je pro vás optimismus důležitý?

Pro formování pozitivní budoucnosti. Za důležitý považuji ovšem i kritický pohled, který může přinést zase například uvědomění, že člověk dělá nějakou chybu. Na pesimismu se zase formuje odvaha. Je ale důležité netrápit se dlouho tím, co se nepovedlo.

Kde nejčastěji hledáte inspiraci pro svou tvorbu?

Inspiraci hledám nejčastěji v lidech a v přírodě. Vnímám to tak, že všichni kráčíme po jiné cestě, ale kráčíme do stejného bodu. Ne všichni mají dáno do toho bodu dojít. Dlouhodobě hledám rovnítko mezi člověkem a Zemí. Psala jsem například: „Člověče, vzbuď se a otevři oči.“ Myslím si, že mnozí lidé jsou pod vlivem něčeho, co brání tomu, aby se v nich probudilo to, co je jim dáno. Souběžně si myslím, že každá prožitá životní statečnost člověka mění a určitým způsobem formuje. Potom záleží na tom, jak se tomu ten konkrétní člověk přizpůsobí. A je velmi dobré, pokud mu k tomu přizpůsobení pomůže jeho okolí. Musí mít jednoduše štěstí na lidi. A v tom spatřuji štěstí. Pokud mi do života jednoduše přijdou dobří lidé, kteří tam přijít mají.

Co pro vás znamená vydání básnické sbírky?

Pro mě dopsáním jedné sbírky začíná psaní nové sbírky. Osobně nepíšu tak, aby na sebe jednotlivé sbírky navazovaly. Každá má jiný smysl a význam.

Kromě vlastních básnických sbírek se zapojujete také do almanachů.

Pozitivum almanachů vidím především v nalezení společné cesty. Nalezneme v nich motivaci, inspiraci a něco, co by normálně člověka nenapadlo.

Máte nějakou oblíbenou knihu?

Mám oblibu zejména ve zdravotnických knihách, občas přitom zabrousím do psychologie. Doma mám hodně knih na téma zdravotnictví a fyzioterapie. Jsem velmi ráda, že jsem se naučila rozumět tomu, jak funguje lidské tělo a souběžně jsem se naučila s ním pracovat.

Co pro vás znamená hudba?

Hudba pro mě znamená jedním slovem lék. Právě poslech hudby mi umožňuje souznít s tím, kdo hraje nebo zpívá. Sama se proto také aktivně věnuji hudbě. Ráda píšu texty na slavné melodie. Působila jsem také mnoho let v kapele. Nedávno nám ovšem zemřel kapelník a mé působení v kapele spolu s ním skončilo.

Aktuálně dokonce nahráváte svou hudbu. Prozradíte, o co se jedná?

Nahrávali jsme mé texty s hudbou v nahrávacím studiu v České lípě. Nahrávání bylo poměrně náročné, bylo to totiž mé první nahrávání a trvalo tři dny. Věřím ale, že to stálo za to a výsledek se bude fanouškům líbit.

Co plánujete do budoucna?

Aktuálně mi vychází nová básnická sbírka Ostrov květů. Obsahuje básně o České republice, zejména hlavním městě Praze. Jinak zmiňovaná nahrávka písní bude zájemcům k dispozici na mých sociálních sítích.