„Krásně ilustrované knihy mě fascinují již od dětství,“ říká česká malířka a ilustrátorka

Dobrá ilustrace dokáže knihu pozvednout a dodat jí nový rozměr. Své o tom ví malířka a ilustrátorka Vlasta Polívková. Možná i proto se pustila do jejich vytváření. Podrobnosti o její ilustrátorské tvorbě se dozvíte uvnitř článku.

Jaká byla vaše cesta k výtvarnému umění?

Malovala jsem už od svého dětství. Tehdy mi postačila obyčejná tužka a papír. Pozornost jsem zaměřovala na lidi, na kterých mě fascinoval zejména obličej. Nevím vlastně proč, bylo to takové vnitřní puzení. Malovala jsem na vše, na co se malovat dalo. Začala jsem modelovat obličeje například do písku, do sádry, ve škole jsem si dokonce vzala křídu a vyškrábala do ní obličej. Potřebovala jsem se takto vyjadřovat. Doma mě nikdo umělecky nevedl, byla jsem samouk. Nechodila jsem do lidové výtvarné školy, ale učitelé mi řekli, že bych mohla studovat uměleckou školu. Protože se v naší rodině výtvarným uměním nikdo aktivně nezabýval, přemýšlela jsem, proč zrovna já. Nakonec jsem zjistila, že jeden můj prapředek byl řezbář. Živil se tím. Můj dědeček potom kreslil nádherné krajiny a obrázky, na kterých figurovaly domy. Myslím si, že kdybych je dala do rámečku a pověsila na zeď, tak by se nikdo nezlobil.

Počátky vaší tvorby jsou spojené se sochařstvím.

Ano, ale nakonec jsem vystudovala Průmyslovou školu strojní a uměním jsem se zabývala na Lidové akademii umění v Praze, pod vedením akademického sochaře Miroslava Pangráce a akademického malíře Jindřicha Koukolského. Na hodinách sochařství jsme modelovali bysty podle sedícího modelu. Jednou pan profesor řekl mé kamarádce, aby seděla modelem a podle ní se vytvářelo. Byla to má nejpovedenější bysta. Počátky ale byly úsměvné. Při seznamování práce s modelovací hlínou se mi ji snažil pan profesor přiblížit přirovnáním ke zpracovávání těsta na knedlíky. Ale v té době jsem ještě neuměla vařit. Tak jsem se naučila dřív zpracovávat hlínu a teprve později těsto. Postupem času jsem si ale sochařské umění osvojila, naučila se s hlínou pracovat a modelovat. Pamatuji se, jak jsem si dělala bystu doma a to byl nepořádek. Podlaha špinavá, všude sádra, ale rodičům to nevadilo. Ponaučení. Doma se nedá dělat všechno. Sochařina tedy ne.

„MÁM RÁDA NEBE A JEHO MODROU BARVU“

Jak jste se dostala k ilustrování?

Nejdříve jsem začala kreslit klasické obrazy. Především zátiší. Ze začátku se mi to líbilo, ale potom jsem zjistila, že to není úplně to pravé ořechové, tak jsem přešla do kreslení krajinek. Mám totiž ráda nebe a jeho modrou barvu. K ilustracím jsem přišla vlastně náhodou, protože jsem se seznámila se členy klubu Dialog na cestě, kde byli a jsou umělecky nadaní lidé, co skládají básně a já zjistila, že je mohu ilustrovat. Ilustrování se ovšem věnuji pouze ve svém volném čase.

Jak probíhá vznik ilustrace?

Jednoduše. Vezmu si danou básnickou sbírku, listuji, dívám se a vybírám si, co mě zaujme. Báseň, která mě zaujme, si důkladně přečtu, zamyslím se nad ní, představím si, jak by ilustrace mohla vypadat. Najednou obrázek naskočí a je tam. Ilustrovala jsem již několik básnických sbírek, například Silokřivky na hladině od Olgy Nytrové, Světla je vždycky víc od Markéty Hlasivcové nebo Hledání tváře od Květoslavy Salmonové. Zatímco u prvních dvou sbírek jsem měla zcela volnou ruku, ve třetím případě bylo vzneseno přání, aby byly obrázky v hnědé barvě. Pro tuto sbírku jsem navrhla i podobu obálky, aby vypadala jako stará otevírací kniha.

„VĚTŠINOU MÁM PŘI TVORBĚ ILUSTRACÍ ZCELA VOLNOU RUKU“

Jak dlouho trvá nakreslení obrazu nebo ilustrace?

To je hodně individuální. Záleží především na velikosti obrazu, tématu a technice. Na některých obrazech pracuji měsíc, na některých týden a některé mám hotové za den. Většinou se ale snažím mít obraz za den hotový, takže brzo ráno začnu pracovat a pozdě večer skončím. Je přitom důležité, abych měla vše dopředu nachystané, a to se týká nejen kreslení a malování, ale také jídla a úklidu. Potom je vše v pořádku.

Kde čerpáte inspiraci?

Jezdím často na chalupu, kde mám klid od každodenního shonu a moderních technologií. Mám ráda, když se ráno probudím a je slyšet jenom zpěv ptáků. Na chalupě se potom snažím pozorovat okolní krajinu a inspirovat se jí. Jsem z Mělnicka, ovlivňuje mě hora Říp a Bezděz. Chodím ráda do přírody, ale ne do dálek. Dnes bych na Bezděz už nevylezla, je to velký kopec. Pro inspiraci do přírody jsme šly i s paní Olgou Nytrovou, když jsem pracovala na ilustracích pro její sbírku básní. Šly jsme do Radotína. Je tam zajímavá krajina, viděly jsme i hezký rybník. Dnes bychom tam už samozřejmě nevlezly, ale jako děti jsme vlezli do každé louže.

Jakou techniku nejraději používáte?

Nejčastěji používám olej a pastel. Pro ilustrace volím pastel a modrou barvu. Do básnické sbírky to jde buď modré, nebo černobílé. Modrou jsem si zvolila, protože modrá je obloha, a tu mám ráda. Současně jsem před přibližně třiceti až čtyřiceti lety dostala krabičku modrých pastelů, tak jsem je vzala do ruky a začala kreslit. Je to něco co mi jde a co mě baví. Černou mám sice také ráda, kdysi jsme s ní kreslili školní práce podle modelů, ale dnes ji mám radši více jen na oblečení.

„RÁDA ZPRACOVÁVÁM KRAJINU, KTEROU DŮVĚRNĚ ZNÁM“

Ilustrujete více básnické sbírky mužů, nebo žen?

To je spíš o náhodě. Mám pocit, že s ženami se víc dohodnu, protože je více jako žena znám. Ilustrovala jsem ale i pro muže, například pro pana Pavla Skalského, Jana Marunu nebo Oto Ševčíka. Dělala jsem přitom to, co nejlépe umím. Zpracovávám krajinu, kterou důvěrně znám. Mezi mé oblíbené básníky patří ženy i muži. Mám ráda například Karla Hynka Máchu a jeho Máj. Můj tatínek mi kdysi část básně napsal do památníku. Ráda na to vzpomínám. Osobně mám potom ráda papírové knihy, které jsou vyzdobené. Krásně ilustrované knihy mě fascinovaly již od dětství.

Co pro vás znamená výstava?

Výstavu chápu jako to, že si člověk probere, co za určitou dobu nakreslil. Současně se chce setkat s blízkými lidmi, pobavit se s nimi a setkat se s dalšími nadanými kolegy. Jsem také ráda, že mohu návštěvníky výstavy seznámit v rámci vernisáže s básníky a jejich tvorbou. Jinak kreslím, maluji a vystavuji spíš nepravidelně. Záleží na tom, jak mě to zrovna baví. Měla jsem třeba i deset let mezeru, kdy jsem neměla čas a chuť vystavovat, ale to nevadí. Dnes mám svou soukromou galerii u sebe doma. Stále plním svůj pokoj dalšími a dalšími obrázky a mám z toho radost. Tvoření je můj životní styl.

Proč by se podle vás měly ilustrovat knihy?

Proč ilustrovat? Bez ilustrace je knížka smutná. Když otevřete například básnickou sbírku a uvidíte ilustraci, je to takové překvapení, místo básně je tam najednou obrázek. Uvidíte například obrázek maminky s dítětem a hned si vzpomenete na své dětství. Kreslíři a malíři mohou dodávat knize jakési tajemno. Ilustrace knihu hezky oživí a zvětšují představivost. Můj oblíbený ilustrátor je potom pan Zdeněk Burian, opravdu krásně ilustroval kovbojky, četbu mého mládí, a školní učebnice.

„TVOŘENÍ JE MŮJ ŽIVOTNÍ STYL“

Jste součástí Sdružení výtvarníků České republiky. V čem spatřujete výhody členství?

Sdružení výtvarníků ČR pořádá pravidelně salony. Každý výtvarník v rámci kolektivní výstavy vystaví dva až tři obrazy. Považuji za důležité, že vás to nutí tvořit a následně vystavovat. Výhodou je skutečnost, že nemusíte sami zařizovat samostatné výstavy.

Na čem aktuálně pracujete?

Teď se mi zdá, že se všichni probudili po vlně covidu a chtějí se vidět, tak chodím pořád na nějaké společenské akce. Jsem v jednom kole. Současně mám rozpracované ilustrace k básnické sbírce Sčítej a odčítej, do které jsem dělala šest obrázků. Tematicky jsem se již nasytila horizontů a chci aktuálně kreslit lidi. Líbí se mi, když postavy jsou v pohybu.

„HORIZONTŮ JSEM SE JIŽ NASYTILA, CHCI AKTUÁLNĚ KRESLIT LIDI“

Jaký je váš sen?

Nemám žádný určitý sen. Jak se tak ale dívám oknem na Hrad, tam jsou vystavené krásné obrazy od různých umělců. Bylo by krásné, kdyby tam také mohl být vystaven můj obraz, ale tento sen je nesplnitelný. Malířů je ale spousta, básníků je spousta, ale jen málokomu se podaří dostat se výš. Být první mezi prvními.

Co byste vzkázala začínajícím ilustrátorům?

Držím jim palce a myslím si, že je dobré nebýt sám. Když se lidé vzájemně podporují a současně se mezi nimi vytváří zdravá rivalita, je to dobře, člověka to potom pohání kupředu.