Nedávno jsme si představili Dušana Spáčila jako spoluorganizátora a spolumoderátora literárního večera Slova mají křídla. Dnes se zaměříme na jeho básnickou tvorbu a představíme si jeho básně Ptáci, Zima 2017, Úplněk nebo Pravda.
PTÁCI
Radši nekoukej po ptákách,
není to dobrej džob,
jenom to ptáky přiláká,
budou chtít ptačí zob.
Jo, budou žebrat obilí,
a otvírat si zobáky,
a že z nich děláš debily,
vypustí něco z kloaky.
Radši nekoukej po ptákach,
nebo tě klovnou do oka,
dráždit ty ptáky je fakt kách,
zeptej se pana Hitchkocka.
ZIMA 2017
Rybníky uzavřel ledový zip,
táhne sem ze Sibiře víc než je milé,
zimou se roztřásly i tlamičky ryb,
nechtějí měnit se v mražené filé.
Pak se však na nebi otevře brána -
snílkům se hned srdce rozbuší,
když z šedé oblohy snáší se mana,
ta bílá zářivá - určená pro duši.
POSLEDNÍ MOHYKÁN
„Fotky kradou duše,“
řekl starý náčelník.
Ta moje je ale každýmu ukradená,
to ty si dávej pozor!
Kamera je kunda bohaté děvky.
Mrkne na tebe červeným okem
a vtáhne do voňavého pelechu,
kde se ještě voblíká předešlej klient.
Když vás oba vycucne jako margaritu
(a tebe vyplivne jako pecku z koktejlu)
ze zaplivané ulice
pod tím rozsvíceným oknem
jen bezmocně sleduješ
jak tam nahoře,
poskoci přešívají tvou duši,
do medvídka Pú,
a pak ji presují do krabice
(báječný dárek tchyni
ke dni Díkuvzdání nudy).
Takže bledá tváři,
fotky fakt kradou duše!“
řekl starý náčelník
a otevřel svůj pytlík
s medicínou.
Vyndal z něj iphone:
„A teď ti radím, zatím po dobrém:
Say cheese!“
ÚPLNĚK
Za vraty stojí podvraťák a vyje,
vyje a kouká se na měsíc,
A někdo vůbec neví, která bije
a jinej si vzdychne - no těpic!
Ten, co vzdychá, ten už taky poznal,
že mnohá cesta není přes náves,
a že láska dovede být hrozná,
neb život i pro psa dovede být pes...
Co ten čokl na tom nebí vidí,
vždyť by se mohl válet na seně?!
Jenže my jsme jenom hloupí lidi:
a jemu luna voní po feně!
Pes se jen kochá tou opojnou vůní,
a je to vášeň bez trapných katastrof,
přesto věř pejsku - lepší je být u ní,
za pár dnů totiž na nebi bude nov.
PRAVDA
(Vladimíru Vysockému)
Až budeš hledat pravdu, dej se támhle vpravo,
je to u stanice metra Letňany,
je jich tam teď tolik - více než je zdrávo,
a to další budou ještě někde schovaný...
Občas ňáká pravda, či lež její sestra,
navrhne, že by se mohl načít sud.
A pak je tam živo - společnost je pestrá,
však je každá pravda odněkud.
Je tu pravda hochů, co nemaj rádi svědky.
Pravda pomalých, co myslí po staru.
Pravda pavlačová, pravda naší Bětky,
šminkou upatlaná pravda bulváru.
Je tu pravda chudých, s tou se občas zdravím.
Pravda peněz, jíž tak hezky voní kapitál,
Jinou chceš mít z krku, ba i perem pavím,
třeba pravdu idiotů, kterým ses dřív smál.
Sedává tam pravda novinářské fráze.
Pravda brožur a programů partají.
Pravda úspěšných, co mají doma bazén,
pravda sousedů, co bazén nemají.
Potkáš tam i pravdu z neúspěšné mise,
pravdu montérek a těch, co chodí v saku.
Pravdu právníků, již najdou všechno v spisech,
I pravdu bohémů, co mají ji jak z praku…
Nakonec prozradím ti: taky jsem tam hledal,
s jednou krásnou pravdou chtěl jsem léta prožít.
S čistou nezáludnou, tou jak míval děda,
dávno už tam není – je na pravdě boží.
Dušan Spáčil vystudoval žurnalistiku, pracuje jako novinář. V posledních letech je také provozním ředitelem malého nakladatelství Bondy. Je autorem čtyř básnických sbírek - Krajina vláčků Piko, Přebytečný anděl, Hvězdné války a Neználek a Daidalos. Vytvořil také hudební texty pro skupinu Olegovo pozdní odpoledne, zpěvačku Irenu Budweiserovou či šansoniérku Věru Wajsarovou. Několik knih vydal i v žánru literatury faktu. Společně s Luborem Falteiskem organizuje a moderuje cyklus pořadů Slova mají křídla.
Více tvorby Dušana Spáčila naleznete v literárním časopise Divoké víno.
Zdroj: Dušan Spáčil
