Původně jsem chtěla nazvat článek v tom smyslu, že stát je jako šílený overclocker. I když to funguje, musí se v tom prostě hrabat. A dělá to tak dlouho, dokud to neklekne (nehodí blue death).
Ale nechce se mi v této chvíli psát dlouhá pojednání, kterými bych tento
příměr obhájila. Řekla bych, že sami určitě na spoustu příkladů přijdete.
Mne dneska vytočily občanky. Tedy, ty instituce zodpovědné za vydávání
těchto nezbytných dokladů mě točily vždycky. A na pokraji hysterie jsem se
nacházela už hnedle první pondělí v roce.
Novou občanku potřebuji. Kvůli změně bydliště. A taky kvůli zrušení datové
schránky. A vůbec. Ta moje dosavadní je neplatná. Kvůli zrušení trvalého
pobytu. Ač nemá ani rok.
Takže jsem se ono pondělí vypravila na úřad a jak to asi tak mohlo dopadnout,
to víte všichni z televize. Před úřadem můj drahý s batoletem. Po dvou
hodinách čekání, kdy nám čekajícím pracovnice sdělila, že jim už podruhé
lehl systém, jsem to vzdala a šla na úřad jiný, centrální. Tentokrát už
městskou hromadnou, drahého s batoletem jsem odeslala domů, co taky tolik
hodin na úřadě či před úřadem s batoletem, že.
Centrální úřad byl stejně funkční jako ten předchozí. Poté, co pracovnice
tohoto úřadu oznámila, že jim lehl systém, jsem byla zralá na panáka, ale
spěchala jsem rovnou domů za drahouškem a batoletem. Akorát jsem stihla
odpolední zprávy, kde běžela reportáž o situaci na úřadech kvůli občankám.
Řekla jsem si - posečkám. To chce klid. Snad se za dva týdny svět nezboří.
Vzhledem k tomu, že moje sluníčko přišlo z práce dnes natolik brzy, že jsem
mohla stihnout onen úřad (bez batolete, pochopitelně), nelenila jsem i vydala
se na výpravu.
Výsledek - tristní. Ten obrázek, co na mě vyplivla ta jejich mašina vám
tímto předkládám k nahlédnutí. Nemám slov.
Jistě - on je teď o ty nové občanky velký zájem.
Já osobně nechápu proč. Zlaté knížečky. Bouchli vám tam razítko a hotovo.
A to nemluvím o čipech, vy víte, že jsem paranoik a věřím, že náš systém
směřuje k Orwellově nejdivočejší noční můře. Ale na to jsou tady jiní.
