Pane Cihláři, pod svým článkem jste zakázal diskusi, takže reaguji tímto způsobem.
Není pravdou, že za veškerá příkoří, která se slušným a milujícím rodičům stávají (bez ohledu na pohlaví), může vaše oblíbená mantra „feminismus“. Tento problém je jinde, jde o problém systémový. Že děti zpravidla zůstávají matkám, to je fakt, ale má to tutéž příčinu jako fakt, že sbíječka se zpravidla svěřuje mužům. Mezi muži a ženami jsou rozdíly, nic s tím nenadělám já ani vy, předpokládám, že tento fakt jste schopen přijmout. Ale jdeme dál. Problém, na který chci v tomto článku narazit je problém státního dohledu nad výchovou a vývojem našich dětí. Státní dohled se uplatňuje dvěma prostředky – systémem školským a systémem „sociálně právním“. Tyto dva systémy fungují v kooperaci, jen zřídka se vyskytují rozpory a předpoklad existence těchto rozporů je z mého hlediska spíše teoretický coby „systémová chyba“.
Do čeho všeho se rodičům stát či některý z jeho subsystémů montuje (nechci napsat sere)? Já bych řekla, že do všeho. Začněme třeba příchodem lidské bytosti na svět. Každá narozená lidská bytost musí být okamžitě ohlášena. Ne tehdy, až je matka zahojená a fyzicky schopná takto učinit, popřípadě až se otec uvolní z práce. Tento akt jde mimo rodiče, hlásí nemocnice. Rodiče už si jdou jen pro papíry. Kapitolou samou o sobě je očkování. Bez ohledu na fyzický vývoj dítěte, a mnohdy v přímém rozporu s rozvojem CNS (centrálního nervového systému) a přirozené lidské imunity, je tabulkově dáno a přes toto nejede vlak. Pokud vybočíte, jste nahlášen.
Taky je dost šílený zákon o tom, že žena se svým právě narozeným dítětem nesmí opustit republiku, týká se to všech rodičů, tedy i mužů. Oni dokonce nesmí opustit republiku ani spolu.
S dítětem musíte chodit na pravidelné kontroly. Někdy je to fajn, třeba v případě prvorodiček, kdy ona má stále obavy, zda je „vše v pořádku“. Zkušenější matky už vědí, přesto musí pravidelně obdržet pro své dítě štempl od pediatra, že je vše OK, pokud ne, je zle.
V současné době se diskutuje, zda je nutné, aby dítě absolvovalo povinný jeden rok ve školce, dříve než nastoupí do školy. Samozřejmě bez úhrady nákladů těmi, kteří by toto chtěli pod pohrůžkou různých sankcí uzákonit. Nastává situace, kdy se dítě stává skutečnou jednotkou spotřeby v (nad)národním účetnictví. Skutečná školní docházka už je pak opravdovou „lahůdkou“. Rodič je povinen nakoupit to a nakoupit ono a ještě držet hubu a krok. Rodič je ze zákona povinen svěřovat své dítě na podstatnou část dne instituci a ještě této instituci poskytovat prostředky. Pokud nesvěří dítě instituci, hrozí mu odnětí svobody. Pokud odmítne spolufinancovat instituci, hrozí mu odnětí svobody (zákon o narušování mravní výchovy mládeže je v tomto ohledu velmi pružný).
Nyní přichází na řadu funkce státem financovaných sociálně právních nástrojů. Tyto jsou naplňovány orgány OSPOD (odbor sociálně právní ochrany dětí a mládeže) spadající pod příslušný orgán územně správního celku, tedy příslušnou radnici. Tedy v praxi – když se lékaři, učiteli, sousedovi, bývalému partnerovi atd. něco „nejeví“, ohlásí to orgánu OSPOD. Úkolem OSPOD je posoudit situaci a podniknout kroky k nápravě, je-li tomu zapotřebí. Posouzení situace je ve výhradní kompetenci tohoto OSPOD. A zde se dostáváme k jádru pudla. V ČR neexistuje žádný nadřízený nezávislý kontrolní orgán, který by z titulu své funkce měl moc kroky těchto OSPOD korigovat. Neexistuje dokonce ani nic jako je „česká komora“ pracovníků tohoto orgánu. V případě, že je postup pracovníků chybný, ať už neúmyslně či záměrně, není odvolání. Zde nastupují na scénu soudy, které by měly být nezávislé. Prý. Jenže.
Soudy nikdy neprověřují sdělení pracovníků OSPOD. Když o rodiči pracovník prohlásí, že je nevhodným rodičem, soud vždy dá na tento názor. Když pracovník OSPOD například prohlásí, že bytové podmínky jsou pro dítě nevyhovující, soud si nikdy nevyžádá listinné důkazy jako je třeba nájemní (podnájemní) smlouva, zřídka připustí důkazy jako je v tomto případě třeba fotodokumentace předmětného obydlí. Dovedeno ad absurdum, když o vás pracovník OSPOD prohlásí, že jste třeba narkoman, soud si nikdy nevyžádá důkaz tohoto tvrzení. Naopak, důkazní břemeno je vždy na dotyčném z podobných věcí osočeném účastníku řízení. Pokud podobná tvrzení vyvrátíte, na průběh řízení to nemá vliv a sankce pracovníka OSPOD nehrozí.
Další perličkou je právě pozice orgánu OSPOD v rámci soudního řízení. OSPOD se ze zákona nemůže dopustit křivého svědectví, neb nemá status svědka – je účastníkem řízení, což je paradoxní, já se například domnívám, že v každém soudním řízení jsou účastníci vždy dva; navrhovatel – odpůrce, popřípadě žalobce – žalovaný. Tedy upozorňuji, není tomu tak. V opatrovnických soudech jsou účastníci vždy tři, což samo o sobě zjevně popírá představu rovnosti stran před soudem. Takže ještě jednou, z tohoto důvodu se OSPOD, potažmo jeho zástupce/pracovník nikdy nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi. OSPOD se dokonce ani nemůže dopustit křivého (nepravdivého) znaleckého posudku, neb není soudním znalcem. Tedy další paradox, pracovník (pracovníci) OSPOD z titulu své funkce nejsou soudními znalci, což už z mého hlediska dost degraduje předpoklad odbornosti jejich posudků, přesto však jsou tyto posudky brány v řízeních coby berná mince. Pracovníci OSPOD mohou mj. třeba i vyjádřit souhlas či nesouhlas s tím, zda se dítě bude či nebude stýkat s rodičem a tento jejich názor je pro průběh řízení určující. Často se setkáváme s argumentací, že tito pracovníci jsou dostatečně vzdělaní k tomu, aby mohli posuzovat životy lidí. Já vám nevím, jestli vzdělání je ta pravá hodnota, která by měla být požadována. Nedávno tiskem proběhla zpráva o retardované dívce s titulem DiS (je mentálně zaostalá v rámci své diagnózy, jde o Downův syndrom). Chce být sociální pracovnicí. No nazdar. Už se těším, jak mi nějaký retard poleze do bytu a bude mi říkat, jak mám vychovávat své děti.
Vy samozřejmě můžete odmítnout spolupráci s příslušným OSPOD z výše uvedených důvodů. Žádný zákon vám nenařizuje se s těmito orgány vůbec bavit, natož si je pouštět do bytů. Ale schválně to někdy zkuste.
Nějaký závěr? Ten už nechám na čtenářích. Budu optimistka, předpokládám, že lidé, kteří umí číst, disponují jistou elementární inteligencí včetně pana Cihláře, Fialy a jim podobných. Řeknu jen jedno. Máme společný problém bez ohledu na pohlaví.
