Infantilní společnost

Nevšimli jste si toho? Stačí se rozhlédnout kolem. Singles užívající si komfortu péče rodičů ještě dlouho po třicítce, popřípadě singles bez komfortu rodičovské přítomnosti, avšak jejich neustálé, řekněme, výpomoci (rozuměj peněz) se nezříkající, obklopeni novodobými hračkami. Babičky odmítající nechat se nazývat babičkami, popřípadě svou roli babiček odmítající kompletně. Ať už narušováním výchovy svých vnoučat a stavěním se do role autority nad jejich rodiči, či rovnou odmítnutím. Dědečkové souložící dívky ve věku jejich vnuček. Čtyřicetiletí bezdětní diblíci obého pohlaví. A bude hůř.

Je mi třicet pět. Mám o kousínek mladšího bráchu. Celé své dětství jsem tudíž musela být tou starší a rozumnější. Když jsem nastoupila do první třídy, moje první ranní cesta vždy byla nejprve s bráškou do školky. Ve druhé třídě jsem začala navštěvovat lidušku, učila jsem se hrát na housle. Musela jsem vědět, ve který den mám kterou hodinu a kde. Na lekce hraní jsem chodila do Zábřehu, kousek od baptistického kostela, na lekce hudební teorie do jiné části Zábřehu, na ulici Chrjukinově. Soudružka učitelka z houslí mi tehdy jen řekla adresu a přibližnou polohu. A já to našla, jak by ne, vždyť už mi bylo sedm. Ani moje máma po určitou dobu nevěděla, kde to je, než jsem ji tam zavedla. O rok později přišly ještě hodiny hraní v souboru, ty probíhaly pro změnu v Hrabůvce za Národním Výborem. A každou středu jiskřičky, později pionýr. Nikdo mě nikam nevozil autem. Nikdo mě nedoprovázel do školy ani mě z ní nevyprovázel. Na krku jsem měla pověšený klíček od bytu. Když nastoupil do školy i bráška, chodila jsem do třetí. Hodně mě štvalo, když za mnou o přestávkách chodila jeho soudružka učitelka, že si bráška zase něco zapomněl nebo že zase něco neumí. Já jsem byla jedničkářka a četla jsem už ve školce, tak asi předpokládala, že to budeme mít v rodině. Ani minutu svého dětství jsem nepřestala být starší sestrou. O prázdninách už jsem klohnila svoje první polívky z pytlíku a taky vaječiny. Většinou jsem ale jen ohřívala obědy, které dopředu navařila máma. Na plynovém sporáku, mikrovlnky tehdy nebyly. Dokážete si to představit dnes? U svých dětí? Já ano. Ale ve svém okolí jsem jediná. Říkejte mi „špatná matka“. Nebudete první.

 

Častá argumentace zní „je jiná doba“. No, to je možné, je spousta techniky, o které jsme si tehdy coby děti mohli nechat jen zdát. Lidé jsou však stejní. Dobří i zlí. Normální i úchylní. Už ve školce jsme si s ostatními během převlékání do pyžamek šuškali hrůzostrašné historky o tom, jak někdo ublížil malé holčičce v „Běláku“. O tom, jak u Kotvy přejela malého chlapečka tramvaj. Ve škole nám pak říkaly soudružky učitelky, na co si dát pozor, co dělat, co nedělat. Nebrat bonbóny od cizích lidí. Nekamarádit se s cizími lidmi, nikam s nimi nechodit. Nehladit neznámá zvířátka. Rozhlížet se před silnicí. Někdy přišel i příslušník VB, aby nám toto ještě zdůraznil. Občas se stalo, že kolem školy se pohybovalo podezřelé individuum. Vždy nám to vyhlásili ve školním rozhlase a pak nám ještě znovu soudružka učitelka zdůraznila, jak se chovat či nechovat. Sama jsem jako dítě na pár úchyláků narazila. Ale byla jsem poučená, byla jsem rozumná, věděla jsem, jak se chovat, a tak se mi nikdy nic nestalo.

 

Dnes vodíme svoje děti za ručičku snad i na záchod a nejlépe přinejmenším do puberty. Pak jim dáme náhle svobodu souložit. Pro naše nedospělé a k zodpovědnosti nikdy nevedené potomky je sex jen další z her. Ničím víc. A vše ostatní dostanou na stříbrném podnose, protože kdyby ne, byli bychom špatnými rodiči. Ve školním rozhlase se už dávno nevyhlašuje, zda se v okolí náhodou nepotlouká úchylák, zato se ve školách zavádějí nové revoluční lekce sebeukájení.

Děvčata v posledních ročnících se už neučí péči o dítě, protože mít dítě, to je to nejhorší, co může člověka potkat. Lepší je učit se hrát si se svými těly bez rizika případného přijetí zodpovědnosti za takovéto hrátky.

 

Dalším důsledkem takovéhoto vývoje je právě ona infantilita dospělých. A to na všech frontách. Lidé necítí zodpovědnost za nic. Neumí se rozhodovat na základě vlastního úsudku. Raději se spoléhají na autority, vždyť to tak dělají celý život. Necítí zodpovědnost za to, jak vypadá společenská situace, jak působí svým chováním v užším i širším měřítku na své okolí, na přírodu, dokonce i na vývoj politické kultury. Obklopují se hračkami; hi-fi soupravami, televizory s obrovskými obrazovkami, herními konzolemi atd. Celý život je hra. Dokud máme co jíst a s čím si hrát, je to přece oukej.

Sama vím, že skutečně člověk vyroste a dospěje až vedle svých dětí. V momentě, kdy se má o koho opravdu bát. Je to však o načasování. V určitou chvíli nastane věk, kdy už je na dospívání tohoto druhu pozdě. Navždycky. Určitě znáte pány kluky, věčné mladíky, věčné puberťáky (puberťačky). Ty, co jim rodinný život brání „v rozletu“. Tak to je ukázkový příklad.

 

Nejsem věřící. Tedy ne v tom organizovaném slova smyslu. Nejsem ani pokřtěná a za to svojí matce děkuji. Za to, že mi v tomto darovala možnost volby, budu-li se někdy chtít rozhodnout. Vlastně jsem měla šťastné dětství, měla jsem pocit, že se na dění kolem v rámci rodiny, tedy v rámci svých tehdejších obzorů, podílím. Mé dětství tak, jak probíhalo, mi dalo základ k tomu, abych se naučila přijímat zodpovědnost. Abych poznala, kdo jsem. Co vaše děti? A co vy? Vážně věříte tomu, že nemůžete nic změnit – ovlivnit? Že to, co vidíte kolem, je jen důsledkem nešťastných okolností a nikoli důsledkem vašeho odmítnutí zodpovědnosti?

Autor: Kateřina Bartošová | středa 28.12.2011 2:27 | karma článku: 36,50 | přečteno: 2508x