Je hrozný, když někdo umře

Na hlavní straně Idnes (a samozřejmě i většiny serverů v Česku) jsou fotky z pohřbu člena populární kapely. Když zemře někdo "známej", přijde to líto i nám, co jsme ho znali jen "z televize". Za měsíc už si na to většina z nás ani nevzpomene, snad až možná na konci roku, když noviny přinesou soupis těch VIPáků, co nás letos opustili. Pro blízké příbuzné, přátele atd. je to ale rána, která se možná nezacelí nikdy. Vím moc dobře o čem píšu...

V srpnu to bude už dlouhatánských a současně velmi krátkých 9 let, co mi umřel člověk nejbližší - můj přítel Luděk. Tehdy jsem si vůbec nedokázala představit, že to jednou bude třeba 5 let od té hrozné chvíle nebo dokonce 10, 15... Dny se vlekly neskutečně, ta prázdnota po něm mě užírala jako zhoubná nemoc. Nechtěla jsem jíst ani NIC dělat. Nedokázala jsem si představit, že se ještě nekdy třeba zasměju. Vůbec NIC.

Zvláštní je, že pocitově je to i dnes pořád stejné - pořád mi tak strašně chybí. Současně už spoustu let "normálně" žiju, jím, pracuju, směju se... Dokonce jsem se znovu seznámila se skvělým chlapem, vdala, máme super rodinu. S postupujícím časem už dokážu ten pomyslný šuplík se vzpomínkami stále lépe otvírat jen, když chci já. Někdo to umí už za rok, někdo to třeba nedokáže nikdy.

Pokaždé, když v médiích čtu, že někdo umřel - ať už známý či neznámý, vždy cítím takovou zvláštní bolest. Vžívám se do situace blízkých a tuším, jak asi zrovna trpí. Moc na ně myslím (i když je třeba vůbec neznám) a přeju jim hodně síly, budou ji moc a moc potřebovat. A vím, že kus toho strašnýho bolu mají už napořád. Že se sice za čas oklepou (a ten čas je u každého jiný - někomu stačí rok, jiný potřebuje víc či méně času) a budou žít "normálně". Ale navždy už budou dělit čas na PŘED a PO. Aspoň tak to mám já. Jakmile se mluví o čemkoliv z minulosti, automaticky mi naskočí "to ještě BYL" nebo "to už NEBYL".

Hrozný mi přijde, jak se tzv. "nad mrtvým zavře voda". Kdo nezažil, asi nepochopí, co mám na mysli. Jde mi o to, že někdo konkrétní prostě zmizí ze života a ono, světe div se, jde všechno normálně dál!!! Jak je to možný?? Jaktože, že třeba malej papírek, popsanej dotyčným (zemřelým) s nepodstatnými poznámkami, TADY pořád je, ale ON už ne??! Jakto, že se na ulici plouží tolik "zbytečnejch existencí", ale ON/ONA, který/á toho ještě měli tolik co říci či udělat, tu už nejsou??!!

Ti, kdo ho/ji znali, si občas vzpomenou, někdo častěji někdo méně. Ti nejbližší už navždy mají odumřelý kus srdíčka. Kdo nezažil, nepochopí.