Máme ve školství opravdu tolik problémů?

Máme ve školství opravdu tak obrovské problémy, jak se v mnoha médiích píše? Jednou jsou špatní učitelé, protože neumí motivovat žáky, podruhé špatně známkují, potřetí by měli více času věnovat nauce o zdravé výživě, po padesáté…

Sleduji dění ve školství a často jsem byla naštvaná, že dle různých autorů článků je ve školství mnoho věcí špatně. Dokonce se  o tom píší strategie, vize nebo „jen“ krátké statě do časopisů. Když takové věci čtete dlouho, začne se vám klubat v hlavě taková malininkatá myšlenčička. Tady něco nesedí…

Přemýšlející člověk si začíná skládat puzzle. To vypadá takto. Řekněme, že cca v lednu se začnou houfně objevovat články o špatné mediální gramotnosti. Trvá to tak měsíc, dva. Pak se kolem března až dubna začínají objevovat „spasitelé“, kteří přicházejí s objevnými myšlenkami. Když se nám překulí léto, jsou na stole návrhy na to, jak to změnit ve školách. Nejlépe zavést nový předmět a tak. To většinou neprojde. Takže se vymyslí, že se přeci nejdřív musí vyškolit učitelé a začne se fest školit. Běžná školení stojí bratru tisícovku za osm hodin, tahle bývají dvoj až trojnásobně  dražší. Má to důvod, jde přeci o kardinální problém a ten se musí vyřešit, než se nám to naše školství zhroutí a my budeme na ocásku nějakých světových žebříčků. Když mají autoři hodně velké štěstí, tak se ještě vyhlásí „šablony“. Tam už lítají miliony. Školí se, nakupuje se, sepisuje se. A po nějaké době zase přijde jiný leden a v tisku se objeví, že naši žáci se špatně stravují……

Když si puzzle složíte, vyjde vám jediné – musíme vyrobit problém, aby se mohlo školit, kupovat, čerpat, hodnotit, vykazovat práci nad strategiemi, vizemi a dalšími …, nenacházím vhodné slušné slovo. A problémů se dá vyrobit nekonečno, nebo se k nim po nějaké době oklikou vracet.

Je to prostě úžasný byznys. Proto se pak, když se učitelé ve školách ozvou, že tohle se jim nezdá, začnou často dost brutálně ozývat ti, co na těchto „projektech“ silně participují. Zadupou ozývající se do země supr argumenty a většina učitelů se cítí takhle maličká, protože se dozví, že jsou nemožní, zkostnatělí, blbě učí, nemotivují, nechápou žáky apod. Seznam „argumentů“ by byl hodně dlouhý.

A tak, když zase někde čtu, že v našich školách se nedělá dobře to a to, osypává mě kopřivka a již číhám, kdy se objeví ti další spasitelé. Neříkám, že není co zlepšovat. Jenže to musí vždy vycházet přímo ze škol. A ono vychází, stále máme obrovské množství výborných kantorů se srdcem oddaným svým žákům a studentům. A hlavně odolných vůči nákaze záchranářů českého školství.