Je úsměvné, jak si referendum představují někteří diskutující ve shodě s našimi politiky. Jsou přesvědčeni o tom, že referendum bude vypsáno jakmile si pár bláznů něco vymyslí, jako na příklad, že budeme padesátý první stát USA (že pane Kula) , nebo šampaňské v nemocnici k snídani (že pane Korec) .
Počet občanů, se zájmem řešit nějaký problém pomocí referenda, kteří budou ochotni podepsat petiční listiny zaručuje, že referendum nebude vyhlašováno kvůli ptákovině. Kdo má jiný názor ať si zkusí sehnat tisícovku podpisů pro kandidaturu do senátu. Už slyším námitku, že podpisy si může každý napsat sám, nebo mohou být nevěrohodné. Tuto námitku lze odstranit sankcemi proti organizátorům, nejjednodušeji značným finančním postihem při zjištění případných machinací. Podle představ těch, co nesouhlasí s nástrojem referenda, zejména našich politiků, jsme my, občané čtvrté kategorie, nemyslící hovádka, která závidí politikům, kteří dřou jako koně skoro zadarmo, ve srovnání s politiky západoevropských zemí.
Náklady na referendum, pokud by se konalo jako součást běžných voleb, by byly nejspíše menší, než kdyby problém řešili politici v parlamentu a senátu. Přes dvacet let se politici brání zavedení referenda, protože by mohly být ohroženy jejich prebendy. Kdyby se stejně iniciativně snažili pracovat ku prospěchu občanů mohl by být státní dluh menší nebo žádný. Když se hodně dávno, po převratu začalo o možnosti referend napadlo mne, že takovou možnost by si člověk v minulém režimu nepředstavil ani v nejdivočejších snech. Doufám, že se toho dožiji moje vnoučata.
