Jsou to chvíle na cestě životem. Cestě od zrodu k hrobu. Chvíle, které prožil každý z nás a další ho ještě čekají. Ta cesta životem se po určitou dobu spojí s cestou jiného a zákonitě se opět rozchází.
Loučení nebývá, až na vyjímky, poslední chvíle společně sdílené cesty. V dětství nás společná cesta rodiny spojí s cestami kamarádů a spolužáků zpravidla na více školách. Nezapomenu na loučení po několika týdnech strávených na letních táborech nebo prázdninách u příbuzných. Dnešní generace už neví, co bylo chlapské loučení na konci vojny. Nejčastěji se opakovaně loučíme s nejbližšími. Loučíme se s partnerem, rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty a sourozenci. Velmi často se jedná o chvíle, kdy máte pocit, že se vám potí oči, někdo si připustí, že uronil slzičku. Napadá vás, kdy a zda se zase vaše cesty znovu spojí. Někdy máte pocit, že jste toho chtěli ještě hodně říct. Loučení může být někdy těžké, i když je to jen na pár dnů či týdnu. Loučení bývá zpravidla spojeno s dopravním prostředkem. Autobus zavírá dveře, výpravčí vypravuje vlak, jdete k odbavení na letišti, nasedáte do auta nebo jen tak odcházíte od dveří. Uvědomujete si pomíjivost těchto chvil.
Asi jste si vzpomněli na některé tyto chvíle a těšíte se na další kousky společných cest i když to bude znamenat další loučení
