Loučení.

    Jsou to chvíle na cestě životem. Cestě od zrodu k hrobu. Chvíle, které prožil každý z nás a další ho ještě čekají. Ta cesta životem se po určitou dobu spojí s cestou jiného a zákonitě se opět rozchází.

                Loučení nebývá, až na vyjímky, poslední chvíle společně sdílené  cesty.  V dětství nás společná cesta  rodiny  spojí s cestami  kamarádů a spolužáků zpravidla na více školách. Nezapomenu na loučení po několika týdnech strávených na letních táborech nebo prázdninách u příbuzných. Dnešní generace už neví, co bylo chlapské loučení na konci vojny. Nejčastěji se opakovaně loučíme s nejbližšími. Loučíme se s partnerem, rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty a sourozenci.  Velmi často se jedná o chvíle, kdy máte pocit, že se vám potí oči, někdo si připustí, že uronil slzičku. Napadá vás, kdy a zda se zase vaše cesty znovu spojí. Někdy  máte  pocit, že jste toho chtěli ještě hodně říct. Loučení může být někdy těžké, i když je to jen na pár dnů či týdnu. Loučení  bývá zpravidla spojeno s dopravním prostředkem. Autobus zavírá dveře, výpravčí vypravuje vlak, jdete k odbavení na letišti, nasedáte do auta nebo jen tak odcházíte od dveří.  Uvědomujete si pomíjivost  těchto chvil. 

Asi jste si vzpomněli na některé tyto chvíle a těšíte se na další kousky společných cest  i  když to bude znamenat další loučení