Pro ty, kteří se bojí létat se pořádají se kurzy. Takový kurz jsem absolvovala, psala dcera a byl to zážitek. Bylo nás tam asi stodvacet. Kurz začal s psychologem, který nás učil techniku, která se jmenuje „klepání“.
Uvědomíš si z čeho máš strach a poklepáváš si na akupunkturní body stresu. Poklepáváš si prsty na vrch hlavy, pak na obočí, pak u očí, pak pod očima, pak na bradě, pak na straně těla. Tato technika mne nějak neoslovila, Zajímavá byla přednáška pilota. Řekl, že člověk má větší šanci umřít po kopnutí oslem, než umřít při havárii letadla. Vysvětlil co se může stát a proč došlo k některým neštěstím. Pokračoval tím, jak se každá havárie důkladně vyšetřuje a vyvozují se opatření, zabraňující opakování důvodů havárie. Nakonec bylo video a sousedka začala hyperventilovat. Tak jsem ji uklidňovala a doufala, že vedle ní nebudu sedět v letadle.
Sobota uběhla a v neděli nás čekal vzlet a hodina ve vzduchu. Dopoledne jsme se shromažďovali v hale. Někteří se klepali a pár jich brečelo ti nakonec ani nešli pro letenky. Z některých byl cítit alkohol. Sešlo se nás tam víc než předešlý den. Bylo nám řečeno, že navíc jsou ti, co minule utekli z letadla. Přes kontrolu jsem šla s příjemnou paní, která se taky bála letět a byla normální jako já.
Začali jsme nastupovat do letadla. Byla jsem hodně nervozní ale ne tak jako ti, kteří před dveřmi se otočili a drali se proti nastupujícíma utíkali pryč. Vedle mne seděla stejná paní jako včera a začala hyperventilovat. Čekala jsem,jestli to s ní sekne ale najednou se zvedla a začala utíkat. Potom zavřeli dveře a začaly hučet motory. Na to se zvedl jeden pán, běžel ke dveřím a s křikem začal lomcovat s pákou a bušit na ně. Přivezli zpátky schody a pán utekl.
Když se znovu zavřely dveře došlo mi, že jsem to zatím zvládla. Když se letadlo rozjelo a motory spustily naplno zvedli se čtyři cestující a utíkali k záchodům. Protože v letadle byly jen tři záchody zůstal jeden pán stát před záchodem a tvrdil letušce, že musí. Letuška mu říkala že při odletu musí sedě a mít zapnutý pás. Nakonec si pán nespokojeně sedl a dostal pytlíky na blití. Ti kteří se dostali do záchodu zůstali zamšení dlouho po vzlétnutí. Někteří začali pšoukat a bylo to cítit. Jestli se někdo podělal nevím. Když jsem se postavila a rozhlížela se po kabině viděla jsem jak si někteří poklepávají po hlavě a vykřikuje“jsme vysoko“, jiné si poklepávají po obličeji a vykřikují „turbulence, turbulence“ podle toho mají-li strach z výšek nebo turbulencí. Někdo vykřikoval „spadneme“ a starší paní se modlila. Začala jsem si číst časopis abych si nevšímala ostatních, Jeden starší pán vyskočil s radostí, a vykřikoval že to zvládl i bez léku a ukazoval nenačaté balení diazepamu. Potom začal vykřikovat „otočte to na Kanáry, uděláme si mejdan“. Diazepamu a dalších prášku mělo v letadle víc cestujících. Někteří měli malinké balení alkoholu splňující povolení tekutin. Nakonec, když jsme přistáli dost z nás brečelo, já taky a byla jsem šťastná, že jsem to s těma ostatníma zvládla.
