Nedávno jsem potkala holčičku jak z katalogu. Zapletené culíky, nehtíky na růžovo, opodál její těhotná maminka. Ptám se: „Co to bude?“ Prý zase holka, že si to tak s manželem naplánovali. To já taky. A mám tři kluky.
Odjakživa jsem si představovala, jaké to bude, až budu mít jednou holčičku. Jestli mi bude podobná, jestli jí budou zajímat stejné věci, jako mě. Jestli si vybere radši balet, nebo gymnastiku. Jak si s ní budu hrát na vaření, budem spolu přebalovat panenky a vyrážet na dívčí nákupy. Jak jí budu do vlasů zaplétat kytky a tvořit místo normálního účesu efektní umělecká díla.
Takže takhle. Ne, že bych se úplně nedočkala.
Třeba ty vlasy. Vzhledem k faktu, že jejich stříhání je u mých synů asi stejně populární, jako jejich občasné umytí, vyskytují se i v naší (převážně mužské) domácnosti dlouhovlasí jedinci. S účesy si tedy hraju i jako máma od tří kluků, ovšem mým původním představám je realita poněkud vzdálená:
Kdyby vás zajímalo, o co se jedná, tak o inteligentní plastelínu. Občas mám dojem, že některé hračky vykazují vyšší IQ, než tři mé děti dohromady.
Co dál? Kreslení. Než jsem se stala matkou, myslela jsem si, že jde o činnost, jež milují všechny děti, a to bez ohledu na pohlaví. Já si třeba malovala pořád, a to byly k sehnání jen obyčejné pastelky či fixy, které jsme po vyschnutí museli nakopávat obyčejnou Okenou. V dnešní době, kdy existuje nepřeberný výběr mezi paletou odstínů, materiálem, typem i tvary, kdy se prodávají vodní omalovánky, nalepovačky, barvy na textil nebo křídy, co se nelámou, musí být děti u vytržení. Tak ne. Mé děti ne. Jediný, kdo je ze současných možností odvařený, jsem já sama. Nakoupím, předvedu, namotivuju a těším se na výsledek. Fotky mluví za vše, takto končí kreativita mých dětí. Tedy synů:
Ten mokrý flek, to byl pokus o smazání důkazů. Prý dřív, než objevím místo činu, leč, byla jsem rychlejší, bohužel. Ale i kdyby ne, počkalo by to na mě. Z repertoáru, který měl náš malý pachatel na výběr, si neomylně zvolil právě ten výrobek, který se pyšnil odolností proti vyprání.
Když jsem se (já, žena ze sídliště) stěhovala na samotu valašských pasek, počítala jsem s tím, že mé děti nebudou jako z cukru. Poděděné svetry a tepláky s dírou, vždyť kde jinde by měly dosloužit, než při hrách v divoké přírodě. Jenže - level, kterého jsou mí tři hoši schopni dosáhnout při pobytu venku, předčil veškárá má očekávání:
Za své vzaly i představy o společném vaření. Nadšení by bylo, ale geny mých dětí spíše inklinují ke klasickému mužskému stylu. Ohřej v mikrovlnce a je to. Takto dopadla čokoláda, kterou si děti chtěly (hrdě a osamotě) ozdobit palačinky:
Jako malá jsem si ráda stavěla domečky z dek a polštářů. S kamarádkami jsme si vždycky zalezly dovnitř, natahaly jsme tam panenky a hrály jsme si na školku, nebo čajový dýchánek. Krása. I mé děti tomu propadly. Ovšem místo domečků u nás vznikají bunkry nebo barikády a neřízená palba nekončívá zrovna optimisticky:
Tu televizi jsem chtěla samozřejmě zachránit. Nezadařilo se, a tak zůstaly děti výchovně bez ní. Několik měsíců. Že to byl trest především pro nás rodiče, snad podotýkat nemusím, že?
Občas se zadaří a vyrazíme za kulturou. Nečekejte divadlo, mám na mysli obyčejnou dětskou akci. Tam se často dojímám. Těch možností, ten výběr. Třeba stánky s kreativním tetováním, to by se mi v dětství určitě líbilo. Mít holčičku, určitě by si vybrala podobně, jako já. Nechala by se pomalovat něčím duhovým, třpytivým a pastelovým. Mí kluci domů odchází s pirátskou lebkou, nebo se symboly, jak z věznice na Pankráci.
Jasně, chlapi, já vím. Ale představovala jsem si momentky s jednorožcem, chápete?
No, co už.
Od té doby, kdy se mi před šesti lety změnil život, kdy do něj vstoupily tyhle tři nové duše, mi znatelně přibyly vrásky i šediny. Ale taky něco, co bych za nic nevyměnila. Ani za tu jednu holčičku. Mám tři zdravé děti a to je úplně nejvíc.
