Držet dietu je nanic. Jíte něco, na co nejste zvyklí, máte furt hlad. Dá se to skousnout snad jen tehdy, když dietu držíte dobrovolně. Třeba kvůli špekům na břiše. Ale o ty vám při bezmléčném stravování fakt nejde.
To, jak jsem minule psala o té mrkvi, ano, o té bio, ze zahrádky, o té, kterou mé děti zašlapaly do kaluže, tak to mělo ještě dohru. Jako dokonalá matka jsem samozřejmě selhala. Ta dokonalá by totiž dětem empaticky vysvětlila, že se to nedělá. Taky by objasnila, co je správně. Respektovat a být respektován, Montessori, a podobně.
Tak já ne, já je zcela nevýchovně seřvala, tu mrkev tam nechala a řekla jsem jim, že k jídlu už nic nedostanou, a až budou mít večer hlad, že je pošlu k té kaluži, že jim tam ta mrkev ještě bude dobrá. Když pak přišel Radek z práce, odvezl Matěje s Jonášem k babičce do dědiny, abych měla klid a mohla se věnovat Filipovi. Volal mi pak později, jestli už mám nachystanou večeři, nebo jestli děti může dovézt už najezené. Babička že dělá sekanou. No co myslíte, že jsem řekla? Samozřejmě že najezené. Najezené dítě, spokojené dítě. Spokojené dítě, pohodový večer. Pohodový večer,…bože pohodový večer stojí i za tu blbou mrkev…
Má sestra, dětská psycholožka, sama matka dvou dětí, ta má na všechno odbornou radu. Povidá - tak to neřeš, nevař, s ničím se nedělej. Ještě žádné dítě neumřelo hlady s talířem zeleniny před sebou. A já na to – ovšem, hlady neumřelo, ale rukou šílené matky určitě.
Můj kamarád, doktor z Prahy, mi tuhle na třídním srazu vyprávěl historku z vlastní zkušenosti. Hlídal neteř. Připravil jí večeři, hrdě naservíroval. Chlap, chápete? Už to samo o sobě je na medaili. Pro neteř ne. Ta povytáhla ret, prý to nejí. A kamarád na to - v pořádku, nic se neděje. Vzal talíř a jediným pohybem ho vyprázdnil do psí misky na žrádlo. Zvíře málem hodilo smyk v zatáčce. Neteř na to vyjeveně koukala a prej-a co jako budu jíst já? Tak jí řek, že neví, ale že Astor nechal trochu granulí…
Můj manžel zase tvrdí: hladový chlap, poloviční vrah. A to sedí. Mám doma celkem čtyři chlapy, takže mimo těch skleniček i vařím, je to jasný?
A teď si představte, když vám do téhle marnosti s jídlem, do tohodle období, kdy jen vyváříte, servírujete, cpete to do nich, uklízíte jídlo ze země, z nábytku, z oblečení-tak kdy vám do tohodle oznámí, že vaše nejmenší dítě má nejspíš alergii na mléko. Tedy kravské. Tedy na to, že když vy sníte něco z mléka, a následně nakojíte toho alergika, tak se mu zhorší zdraví. Bude se kroutit bolestí, mít prdíky, průjmy, zácpy, bude zvracet, osype se, nebo mu vyraší ekzém…Jedinou pomocí je, že kojící matka buď přestane kojit, nebo přestane jíst mléčné výrobky.
Ještě si pamatuju dobu, kdy jsem jako pediatr zcela lehkovážně doporučovala tuhle dietu vyzkoušet každé matce, u jejíhož dítěte se pár varovných příznaků objevilo. Jenže, ty příznaky jsou tak nespecifické, že se můžete s diagnosou nakrásně seknout. Spolehlivý test z krve neexistuje, a tak se prostě vyzkouší tahle eliminační zkouška. Pokud se dítě do čtrnácti dnů až měsíce nezlepší, tak vězí zakopaný pes jinde.
Bože, odpusť mi. Ano, kladla jsem matkám v ambulanci na srdce, jak je ta bezmléčná dieta důležitá. Snad dokonce jsem i vypustila větu typu – co byste pro své dítě neudělala…
Karma je zdarma. Takže vám děkuji, přátelé, už mě dostihla, zažila jsem bezmléčnou dietu. Je to očistec. Ne. Peklo a očistec v jednom. Tedy pro někoho, jehož jídelníček BYL ZALOŽEN na mléčných výrobcích. Chleba s máslem, smetana do kafe, sýr, jogurt, grilovaný hermelín, mozzarela s rajčaty, krémové polévky, omáčky, bramborová kaše, krupicová kaše, kynuté knedlíky, tvarohové koláče, kakao, čokoláda…Ta hlavně! Když mi ta moje dovolená (mateřská jedna) přišla báječná až k nepřežití, tak jsem si aspoň za rohem vrazila do pusy lžíci nugety. Teď jsem se najednou měla řídit radami typu: „…a když vás zachvátí chuť na sladké, dejte si třeba jablíčko…“. Taky se vám otáčí kudla v kapse?
Dostala jsem se po pár dnech do stádia, kdy jsem vlastně nic nejedla, protože mi došla energie vymýšlet, co vlastně můžu. Vždyť i bez diety jsem se jako matka sotva dostala k pořádnému jídlu. Znáte to - snídáte běžně zbytky jogurtu po dětech, pak taky pečivo, co sesbíráte ve větších kusech ze země. Dojíždíte ohlodané kousky ovoce, k obědu zbytek studené kaše…Ani tu lžíci po dětech jsem olíznout nemohla.
Přišlo mi, že můj mozek nedostatkem cukru pracuje v hibernačním rytmu. Suchý rohlík a čaj? Čaj je vpoho. Co ten rohlík, nepřidávaj tam náhodou mlíko?...
Hledala jsem rady na internetu, pročítala složení potravin, nakupovala náhražky ve zdravé výživě. Vše pro mé dítě. A víte, co dítě na to? No nic. Po měsíci utrpení (mojem) se zažívání Filipa sice postupně zlepšilo, ale když jsem na zkoušku zavedla mlíko zpátky, vůbec nic se nestalo. Pes byl zakopán jinde. Nevím kde, na tom nesejde. Filip je dobrej, já si můžu nalít smetanu do kafe a život je zas fajn…
