Jak se rodí předčasně

Pokaždé, když jsem viděla nedonošené miminko, mě zajímalo, co se stalo, že se narodilo dřív. Jestli se to nedalo nějak zastavit. Probíhá to dramatičtěji, než porod v termínu? Musí, ne? A pak jsem to zažila na vlastní kůži.

Matěj oslavil první rok a stalo se z něj typické zvídavé batole. Takové to, co vleze kam může, vyrabuje všechny koše, šuplíky a skříně, šahá zásadně po tom, co je nebezpečné a okamžitě zaregistruje, pokud nedovřu dveře do místností, kam nesmí. Leze zběsile po schodech i po nábytku, utíká zásadně opačným směrem než já a odhazuje při tom všechno, co může. Je potřeba za ním běhat, zvedat ho, nosit ho, tahat se s ním o věci. Zdvihat na přebalovák i ukládat do hluboké postýlky. Prostě dělat všechno, co by se v pokročilém stádiu těhotenství nemělo….

Byla sobota, já ve 34.týdnu a u nás náš kamarád, fotograf, aby zvěčnil moje těhu břicho, 14ti měsíčního  Matýska a domácí pohodu s manželem.

Vše probíhalo naprosto idylicky, odpoledne jsem jela ještě na návštěvu k našim, taková pohodka.

Večer se mi nějak divě sedělo u večeře, jako bych měla na židli kulatý kámen, až jsem si říkala: „tyjo, já snad sedím tomu miminu v břiše přímo na hlavě, nebo co?“...

Rozchodila jsem to, dala si horkou vanu, trochu to pomohlo, ale v posteli to bylo podobné. Tvrdnutí jsem cítila častěji než obvykle, chvílema i co 5 minut, ale nic, co bych nazvala porodníma bolestma, nebo dokonce kontrakcema. Ulevilo se mi jen při chůzi. Vleže jsem měla dojem, že ten tvrdý kámen v břiše cestuje všemi směry a vrtá se směrem dolů, tak jsem zvažovala, co s tím- Matěj spal, Radek usínal, jak to zorganizovat, jestli to vůbec organizovat…

Napadlo mě, že se mi třeba právě rozjíždí nějaká střevní viroza a hotovo. Přesvědčovala jsem se, že zbytečně plaším, a přitom měla strach, jestli je všechno v pořádku. Ležela jsem dost dlouho v posteli a přemýšlela, jestli vůbec "někoho v nemocnici otravovat", ale pak jsem si říkala, že kdyby se něco dělo, že bych si to vyčítala, že na kontrolní gyndu se dostanu až za 5 dní, a že by bylo fajn při  těchhle divných příznacích natočit alespoň KTG (záznam srdeční akce miminka a děložních stahů-pozná se podle toho, zda miminko nemá stres a jak silné jsou děložní stahy a co při nich mimi dělá).

Vzbudila jsem Radka, ten zajistil hlídání pro spícího Matěje a okolo půlnoci ze soboty na velikonoční neděli jsme vyrazili směr porodnice.

Cestou v autě se břicho docela uklidnilo. Připadala jsem si trochu jak blbka - druhorodička, co zvoní na porodní sál s kabelečkou v ruce a plážovým krokem oznamuje, že je jí "nějak divně"...Skoro jsem to chtěla otočit zpátky domů.

Vrátná, co nám otvírala, na nás houkla, kde máme tašku do porodnice, když jedem rodit, nešťastně jsem se omluvila, že vlastně asi nerodím, ale že se jedu jen nechat zkontrolovat (což je věta, kterou my, zaměstnanci nemocnice, slyšíme uprostřed noci strašně rádi)...

Jenže, když jsem to začla popisovat sestřičce na příjmu nahlas (že mě už několik hodin tvrdne břicho co 5 minut, a že mám pocit, že sebou malý hrozně mele a tlačí se do malé pánve), tak na mě sestra nedůvěřivě koukala přes obroučky brýlí, že je snad jasné, že rodím. A mě došlo, že možná fakt jo.

Během točení KTG byla na záznamu jen jedna větší kontrakce, jinak nic moc, miminko s ukázkově idylickou srdeční akcí, tak jsem se zas zklidnila, že je vše OK. Začlo se mi z toho všeho chtít děsně na záchod, kručelo to ve mě a já si říkala-tak paráda, ted si na chvíli odskočím, uleví se mi, všem vespolek pak vesele zamávám a popřeju klidný večer plný podobných hysterek...

Po natočení KTG přišla taková mladá doktorka, koukla na záznam a řekla, že je naprosto normální, miminku se daří dobře, a že  jen pro jistotu zkontroluje čípek děložní, jestli je pevně uzavřený. No a už z jejího výrazu poté, co mi šáhla mezi nohy, mi bylo jasné, že děloha rozhodně v pořádku není. Byla otevřená už na 4cm, což je pokročilý nález první doby porodní.

Šlo to pak ráz na ráz. Kapajda s tokolýzou (lékama, kterýma se zastaví děložní činnost, svaly vlastně ochabnou a přestanou se roztahovat v ten otvor dole), první dávka kortikoidů (léku, který podporuje dozrávání orgánů, především plic u miminka-to kdyby se porod opravdu nepodařilo zastavit) a penicilin (jako prevence jakékoliv infekce, protože jsem přišla bez toho, aby mohli v tak krátké době udělat potřebná vyšetření). Za dvě hoďky, po vykapání infuzí, mě přišla doktorka zkontrolovat a zděsila se, že už se děložní hrdlo roztáhlo na 6cm, a že už druhou dávku kortikoidů ani nestihnem (má se dávat po 12 hodinách a ještě se musí čekat na jejich efekt, než doputují a zapůsobí na miminko v břiše).

Radek se zmateně ptal, co to znamená, jestli si mě tu jako nechají na pozorování a budu rodit v řádu dní nebo týdnů a sestra na něj nechápavě koukala a povídá-ne, vaše paní porodí v řádu hodin...

Radek odjel domů sbalit nejnutnější věci a mě dali lexaurin (lék na uklidnění), protože jsem se nekontrolovatelně třásla, vyděšená z toho, že rodím nedonošené dítě.

Ráno, i přes intenzivní několikahodinovou tokolýzu se porodní cesty otevřely na 8cm. Doktoři se shodli, že už se to nedá nijak zastavit, a že tomu necháme volný průběh. Posledním zásahem bylo píchnutí vody, dodnes vlastně nechápu proč, ale nejspíš bylo potřeba miminko co nejrychleji porodit, když si tak vehementně razilo cestu. Nevím, možná to mohlo být jiné, kdybych se píchnutí vody vzepřela, jenže já byla ze všeho tak strašně vyděšená, že jsem si strašně přála držet to moje dítě v náručí a mít jistotu, že je zdravé. A tak jsem jim dovolila tu vodu píchnout...

Do 10minut se objevily takové silnější kontrakce. Bylo mi zle spíš psychicky, protože jsem si prostě nepředstavovala, že budu rodit tahle naprosto nepřipravená. Ovšem utěšovalo mě to,  že to není tak strašný, že to bude možná pohoda, protože branka už je téměř zašlá, aniž bych cokoliv výraznějšího pocítila. Že prostě dvakrát zatlačím a nazdar.

Zašla jsem si do sprchy, abych si ulevila od narůstající bolesti a furt jsem si říkala-však dobrý, jako bolí to, ale rozhodně to nejsou kontrakce jak u Matesa.

Tyvado, ve sprše se to rozjelo, nejdřív po pěti minutách, pak po dvou a pak přišla kontrakce, kterou už jsem neovládala a nutilo mě to tlačit. Ani hýbat už jsem se nemohla, Radek mi pomohl se odplazit na box, kde jsem nejdřív ještě měla prodýchávat vleže, a pak na čtyřech, ale ta bolest byla tentokrát prostě k nevydržení. Řvala jsem nekontrolovatelně nahlas, vůbec jsem se nedokázala ovládat, jako napoprvé. Všichni na mě mluvili, ať ještě netlačím, že zbytek branky tam ještě je, že se potrhám. Snažila jsem se ze všech sil, a až teď, zpětně vidím, jak to bylo špatně. Mé tělo prostě rodí při osmi centimetrech, bylo to tak napoprvé, i napodruhé a teď můžu dodatečně říct, že i napotřetí. Místo toho, abych miminku ze všech sil pomohla, vědomě jsem se ho snažila zadržet uvnitř. Měla jsem dojem, že brzdím rozjetý vlak, který se ve vlnách dere kupředu, zatímco všichni okolo mě obviňují, že přidávám plyn. Rodila jsme podruhé a přitom si vůbec nevěděla rady.  Těšila jsem se, že si druhý porod „víc užiju“, budu naslouchat tělu a vědět, co čekat – tohle bylo ale, jako když se s vámi z ničeho nic splaší kůň – nevíte najednou, co dřív, snažíte se jednat chladnokrevně a „ukočírovat to“, ale stres, který tělo během nečekaného předčasného porodu zachvátí, se ovládnout nedá. Porod sice probíhal rychle, ale přišel mi mnohem víc bolestivější, možná proto, že jsem podvědomě bojovala „proti vytlačení“. Ten tlak na porodní cesty byl tak obrovský, že jsem si říkala, že jestli teď zaberu, tak se tam dole totálně roztrhnu. Dokonce jsem v jednu chvíli, kdy mi Radka (ta přijela spolu s Radkem, co jel domů v noci pro věci) říkala, že už vidí hlavičku - tak já si normálně šáhla mezi nohy a tu hlavičku tlačila zpátky! Prostě to byl nějaký pud sebezáchovy, protože já fakt cítila, že jestli to tělo proti mé vůli znovu zatlačí, že už mě nikdo nikdy nesešije, a na ten spodek budu doživotní invalida.

No a pak jsem se hecla, poddala se té síle ve mě a Jonáš se vyloupl zčistajasna celý naráz. Jednou se rozhlíd  na nás všechny okolo, a dočista se z toho rozbrečel. Napřáhla jsem se pro něj a přitiskla si ho na prsa tak silně, jako bych si tím mohla vynahradit všechno to, o co jsem přišla s Matýskem, který po porodu špatně dýchal. Jonášek vypadal chatrně, byl drobounký, o celé kilo lehčí, než Matýsek. Ale zdravý. Oddychoval spolu se mnou, v takovém tom neopakovatelném souznění a mě zaplavilo to mateřské štěstí plné vděčnosti, že jsme to oba zvládli…