Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část pátá (Jsi lékař, tak služ, slouho!)

Dnes něco na téma služby. Ne každý totiž tuší, co si pod tím představit. A medik na škole, pro toho je představa nočních služeb zážitkem, kterého se nemůže dočkat. Nebojte, až se dočkáte, zážitek to bude. Malina, hoši, malina.

Víte, je potřeba to formulovat jinak. To s těmi přesčasy a službami.  Pro laiky je v tom chaos. Přesčas si pacient představuje tak, že doktor zůstane dýl v práci, aby se stihlo to, co musí být dokončeno. Třeba takový chirurg přece v 15:30 neodhodí skalpel a neřekne, že to dodělá zítra. Když si pacient spojí slovo přesčas s touhle představou, a pak s výrokem, že lékaři přesčasy vypoví, nemůžeme se pacientovi divit, že má na doktora vztek.

Prací přesčas se podle zákoníku práce rozumí práce konaná nad stanovenou týdenní pracovní dobu a podle mě jí definuje právě situace, kterou jsme popsala. Situace, kdy je prostě potřeba zůstat v práci i poté, co má zaměstnanec právo odejít domů.  Situace se vyskytne nečekaně a neměla by se opakovat příliš často. Maximálně osm hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v roce.

Tak a teď si vemte, že lékař odpracuje i víc než 1000 hodin přesčasů ročně. Někomu v údaji ujela nula, ne? Ne.

Jde totiž o služby. A v nich o ty hodiny, kdy je doktor v práci „přes-čas“, tedy mimo těch klasických 40hodin týdně, na které se vystavuje pracovní smlouva. Smlouva na jedno zaměstnání a jemu odpovídající plat.

Sloužit znamená, že někdo z týmu lékařů zůstane v práci i po pracovní době. Pozor, ne, že do služby přijde odpoledne, tedy poté, co ráno dospal službu z předchozího dne. Ale že po osmi hodinách v práci prostě pokračuje bez pauzy dál. Celé odpoledne, celou noc, až do rána. Ráno se přivítá s kolegy, povypráví jim, jak se měl a pokračuje s nimi v rozjeté šou, dokud nemá v 15:30 oficiální padla pro ten den…

Je to jakoby například kadeřnice (když nám to s ní v mém minulém blogu  tak šlo) po osmi hodinách zavřela dveře jedné provozovny a přešla o dveře dál do té další. Tam stříhala až do večera. Taky dle situace kontrolovala a doupravovala střihy udělané dopoledne. Ty, co si střihla sama, i ty, co dělaly kolegyně. Hezky mít přehled o všem a všech, kdyby se někde něco, víteco. Stříhala by i v noci, až do ranního kuropění, no a ráno by do sebe kopla kafe a přešla do své původní provozovny, kde už by jí samozřejmě stála fronta.

Popsala jsem to proto, aby si někdo služby nepletl s provozem na směny. Provoz na směny mají sestřičky (a také lidé v jiných profesích). Střídají se v ranní, odpolední a noční, ale pokaždé přijdou do práce je na 8 (či 12) hod. A ve výsledku si tímto stylem odpracují zmíněných klasických 40 hodin týdně. Směny, služby. Kruci, obojí začíná na „S“, nejspíš proto se to tak plete, nebo spíš proto to mají pacienti v hlavách tak propojené a nechápou, co těm doktorům na službách tak vadí. No to, co jsem právě popsala. I kdyby doktor odsloužil jen jednu službu týdně, už na té jedné službě nasbírá 16 přesčasových hodin (od 15:30 do 7:00 dalšího dne). Kde je pak těch maximálně povolených 8hodin týdně přesčas, o kterých mluví zákoník práce? Ty jsou na papíře, ve skutečnosti si doktor  za jedinou službu nasbírá přesčas na dva týdny dopředu, mazec, co?

Tuhle jeden můj známý přišel na to, že máme na lékařáku postel. Prý co si stěžujem, když si v práci můžem lehnout. Víte, vyspat se na posteli doma a ve službě, je stejné, jako sedět v křesle a v elektrickém křesle. Nedá se to dostatečně vysvětlit, ale stačí to jednou prožít. To, že do jedné v noci obíháte jednotlivá oddělení, děláte přijmy, kontrolujete výsledky, předěláváte léčbu, pícháte kanyly, lumbální punkce, všechno (jste tam sami, pamatujete?) a když se konečně svalíte do postele, zazvoní za půl hodiny telefon, že jede rychlá. Přiožralý puberťák, co ho našli před barem. Dýchá vám etanol do obličeje, kope do vás, pere se se setrou a posílá vás do prdele. Vy máte dojem, že už v ní dávno jste. Ale spali jste, tak co si stěžujete!

Někteří lidé tomu nevěří, jiní žasnou. Když jsem třeba ráno dělávala příjem dítěte na naše oddělení a  ujišťovala jsem při tom rodiče, že si večer dítě zkontroluju, poněvač sloužím, nechápali někteří, co tím myslím. Jak večer? Vždyť jsem v práci teď, ráno. Jiní se mě při noční obchůzce oddělení ptali, jestli jsem v práci „ještě“, nebo „už“, tedy jestli jsem byla v mezidobí doma a trochu jsem se vyspala. Nejspíš na mě bývalo docela znát, že už nejsem právě nejčerstvější zboží. Starám se o zdraví jejich dítěte, chápete, měli trochu strach. O to dítě, o mě asi ne.

Někteří se mě následující den v poledne ptávali, jestli vůbec někdy odcházím domů, nebo jestli máme k dispozici nějaké nemocniční byty přímo v areálu (lépe přímo na oddělení). Mysleli to žertem, ale nám lékařům to moc legrační nepřipadá, to mi teda věřte.

Na to, jestli chcete sloužit, se vás nikdo neptá. Stejně jako na to, jestli po škole nastoupíte za ten směšný plat do nemocnice, nebo někam jinam. Na vybranou moc nemáte.  Jistě, můžete jít třeba smažit hranolky do Mekáče, finančně vyjde dokonce líp, když na sebe necháte prskat mastný olej. Ale právě jste zdolali významnou životní metu, dokončili jste medicínu, vy do toho zdravotnictví prostě chcete. I přesto, že se podpisem smlouvy upíšete i k povinnosti sloužit, jasně, no problem.

Jenže - představte si malé oddělení. Pracují na něm čtyři lékařky. Kvíz za jednoho bludišťáka. Kolikrát do měsíce musí po pracovní době zůstat doktorka daného oddělení v práci „přes-čas“ na odpoledne a noc, aby se nikdy nestalo, že by oddělení zůstalo bez lékařského dohledu? Jsou to náročnější počty, nechci nikoho přetěžovat, bludišťáky vem čert. Vydělte si 30 dní těmi čtyřmi lékařkami a na každou tak připadne 7 krát bezva možnost věnovat se pacientům 32 hodin v kuse. Počítám do toho samozřejmě i víkendy a svátky. Ty se totiž pro vás, jako pro lékaře, stanou vzácnou událostí.  Jestli se ostatní v okolí radují, že volno o Vánocích pro letošek vychází naprosto dokonale, pro tým v nemocnici je to peklo k pláči. Citlivějším jedincům doporučuji nepřemýšlet nad rozpisem služeb za situace, když si některá z lékařek vezme dovolenou, nebo, můra jedna, onemocní.

No a třešničkou za tohle všechno je fakt, že plat lékaře, veřejně uváděný v mediích, je brán i s penězi za ten „přes-čas“. Trochu mimo, ne? Každému je snad jasné, že v systému, který jsem právě popsala,  má nemocniční lékař stran odpracovaných hodin regulerně dvě (někteří i tři) zaměstnání. Že pak bere 50.000? No vydělme si to dvěmi (prácemi) a máme reálnou částku za 40 hodinové zaměstnání lékaře.Už tomu rozumíte?

Ostatní profese to také nemají lehké, o tom nepolemizuji. Ale momentem, kdy jako čerstvý doktor překročíte práh nemocnice, se vzdáváte nároku na něco tak samozřejmého, jako je řádný odpočinek po práci, či čas pro sebe a rodinu.

A tak se lékaři začnou ozývat, že to nezvládají, a že je potřeba to řešit. A když řešení nepřichází, tak se domluví, že nezákonné množství přesčasů vypoví a …

A to se nikdy nestane, víte? Protože se vždycky najde hrdina, který v tom nechce nechat ani kolegy, ani pacienty, ani vedení nemocnice. Který bojuje (pardon slouží) až do strhání vlastního těla, dokud se nezničí. Stane se z něj přesně ten doktor, na kterého si pak pacienti stěžují v diskusích. Ten vyhořelý, ten cynik, ten, co se  „ani neusmál“. Každý ho zažil ,každý ho ze svého okolí zná. Tak teď už víte proč.

Systém zdravotní péče u nás z dlouhodobého hlediska přežívá díky altruismu lidí, kteří do něj v dobré víře vstoupí, nechají se semlít a po letech vyplivnout bez kouska vděku okolí. Je to špatně a musí se o tom mluvit. Proto to dělám. Protože nic z toho, co se v českém zdravotnictví děje, veřejnost neví. A dokud to nebude vědět, tak se nic nezmění. Bohužel.