Dřív jsem neměla příliš pochopení pro lidi, kteří selhávají v naprosto obyčejných situacích. Úklid dětského pokoje, ranní odchod z domu, smysluplný rodinný program, společná večeře. A pak jsem se stala matkou.
Většina mých přátel už několik let spadá do kategorie „rodič“. To, co jsem dřív nechápala, se stalo mou realitou. Od té doby se zoufale snažím dosáhnout standardu, jenž si tak ledabyle užívají ti, kteří nežijí s dětmi, ale je to naprosto zbytečné. Věřte mi.
Vybavil se mi jeden můj zážitek z dětství. Bydleli jsme v paneláku, byt 3+1, čtyři děti, dva dospělí, jeden pes. Můj starší bratr si k nám jednoho dne přivedl kamarádku. Oba byli v pubertě, jejich vztah se dal považovat za první, nadějnou lásku. Bratr chtěl samozřejmě zapůsobit, bohužel, neobýval byt sám. Spolubydlící, tedy členové jeho rodiny, se sice všichni nacházeli ve věku, kdy už se dal předpokládat určitý stupeň domestikace, leč, bohužel, do reputace bylo zapojeno i štěně německého špice. V inkriminovaný den dostalo k ohlodání kost od oběda, no zapomnělo ji někde cestou mezi miskou a svým pelechem a našla ji až dívka bratrova života. Efektně zrovna plula kuchyní, když se jí kost s mlasknutím přilepila k bosému chodidlu. Bratr to nejspíš tak tragicky nebral, ale moje maminka to tenkrát nedokázala rozdýchat. Čelo se jí při vzpomínce rosí ještě těď. A já, až po letech, v marné snaze udržet domácnost s dětmi v reprezentativním stavu, tomu rozumím.
Často své zážitky vyprávím kolegyňce z práce, kterou porod příštího národního pokladu teprve čeká. Dost se v ní poznávám. Mám dojem, že jsem se kdysi ptávala stejně: „A proč to teda pořád uklízíš, když je to zbytečné?“
Já vlastně nevím. Jenže - něco se uklidit musí, protože je nutné udržet základní životní funkce. Fotka snad vysvětlí víc. Stav kuchyně v domě s dětmi:
Dřív jsem absolutně netušila, do jak extrémního stavu lze přetransformovat jednotlivé místnosti domu. Kdybyste snad měli dojem, že příčina tkví v nedůslednosti či špatném vychování, tak vám své děti půjčím. Vyzkoušejte si to. Takto dopadla koupelna, když dostaly přikázáno uklidit kuchyň:
Pokud by vás zajímalo, jestli žijeme jako lidi, tak ano. A je to krásné. Proto trvám na tom úklidu, i když výsledek mi není dopřáno si užít. Můžu si ho maximálně tak vyfotit:
Taky ve mně ještě stále doutná snaha vnést do sluje vánoční atmosféru. Vytáhnu ozdoby, svíčky a je mi dobře:
Jenže ráno, když mě smečka nechá velkoryse pospat, mě čeká toto:
Samozřejmě, že řvu. Potají i veřejně. Trvám na svých právech. Ale jako matka jich moc nemáte, ať už jste si dřív namlouvali cokoliv. Snažíte se dát na rady bezdětných a "užít si to".
Třeba během pečení. Na fotkách a v televizi to vypadá idylicky:
Jenže jak se popasovat s realitou?
Naše slavnostní cukroví:
U nás to prostě letos máme takhle. A určitě nejsme sami.
Krásné a veselé všem!
