No to je Itálie aneb Co tě nezabije, to tě posílí

,,Já jsem taková kráva," stojím u dřezu, zem plná střepů. ,,To zas budu kvůli tomu debilovi hodinu luxovat." 

Tak takhle to u nás vypadalo před lety. V normálním vztahu je na počátku romantika, u nás byla ,,Itálie." 

Všichni víme, že přirovnání - no to je Itálie, nepatří ani dobrému jídlu, ani hezkému počasí. Italové i při normálním hovoru rozhazují rukama a zvyšují hlas, natož při hádce. A já? Já rovnou házím nádobím.

Moje žárlivost a Mauriziova výbušnost, to nám na začátku našeho vztahu zajistilo rychlý úbytek sklenic, talířů i hrnců. Proč hrnců? Protože jsme tenkrát měli dvě kočky a psa. No nebojte, nezbláznila jsem se. Opravdu naši zvířecí miláčci byli důvodem, proč jsem házela hrncem, pánvičkou a ne porcelánem. 

V italských domácnostech se v ponožkách či naboso nechodí. Někdo doma skočí do bačkor, jako já, ale většina lidí se přes den nepřezouvá. O návštěvách nemluvě. 

A díky nepřezouvání by tedy nebyl problém, kdyby někde nějakej střípek z rozbitého nádobí zůstal. Ale naše Sanny, Emma i Bice, ty vlezly všude - holky chlupatý.

A jelikož skleničky se rozlétly po celé kuchyni a já pak musela hodinu luxovat, aby se těm našim čtyřnohým miláčkům nic nestalo, začala jsem raději třískat hrncema.

To přezouvání mi připomnělo první návštěvu moji sestry - s Mauriziem. Tenkrát jsem mu v předsíni řekla, ať si zuje boty. ,,Co? To si děláš legraci? To mám jako chodit v ponožkách?" Dalo by se říct, že pro něj to byla potupa. Nikdy neviděl žádnou návštěvu v ponožkách. ,,Zuj se prosím, tady je to normální." Začínala jsem se obávat, že první setkání s mou rodinou dopadne blbě. Moje ségra je pořádkumilovná, stejně jako já a Maurizio je tvrdá palice. Co dělat? Přece si nedáme kafe v předsíni na stojáka. Už jsem přemýšlela, do jaké nejbližší restaurace je všechny pozvu. 

,,To jsem teda nikde neviděl.. Ani v Anglii, ani v Americe, ani v Africe." Supěl ten můj doktor a rozvazoval si tkaničky. Tehdá jsem vyhrála. Ale ještě týden jsem poslouchala, že tohle nikde ve světě nezažil, a že už tady k nikomu na návštěvu nejde. 

Všechno je jednou poprvé. Teď už se u ségry přezouvá bez keců - je to jen o zvyku.

Aby Ital z jihu poznal tu pravou ,,Itálii," musel začít žít s českou holkou. Neříkám, že Maurizio je kliďas. Ten když začne řvát, tak zavírám nejen okna, ale i okenice a stejně ho slyší celej barák - ten přes ulici. Ale tady se nad tím nikdo nepozastavuje. Tady je to normální.

Ovšem uražené ucho od hrnce, pánev s omeletou letící přes půl obýváku, pár zdeformovaných kastrolů a pánviček - to ani Ital z Kalábrie nezažil. 

Když na sebe narazí dvě tvrdé hlavy, tak už to není ,,Itálie," ale Válka Roseových.

Opadaná omítka kolem futer při ,,soutěži" - kdo víc třískne dveřma, naražený palec (v krokskách do zdi nekopejte), sedřená ruka (dřevěné dveře nejsou boxovací pytel) a iPhon není míč na vybiku. Ano jsem - byla jsem ,,trochu" cholerik. Každý půlrok jsem se balila a volala do Prahy, že se vracím. Srandu si ze mne dělala nejen ségra a kamarádi, ale i synovec. ,,Kájo, já bych přijel na týden k vám," volal mi na Skype David. ,,No já nevím Davsone, u nás je teď dusno, nemluví se mnou ani klika u dveří, asi se budu stěhovat." David se začal smát: ,,Po kolikáté už? Tak já začátkem příštího měsíce přijedu."

,,Itálie" v naší domácnosti byla opravdu na ,,denním pořádku." Většinou jsem ječela italsky, ale jednou ze mne vylítlo hezky česky: ,,já tě nenávidím." Maurizio se zarazil. ,,Cos to řekla?" ,,Vygoogluj si to." A on šel a googloval. Teď se tomu směju, ale tenkrát mi do smíchu nebylo. 

Když mi nedal po ránu pusu (tenhle zvyk máme od začátku našeho vztahu), věděla jsem, že chyba je na mé straně, a že bude tichá domácnost několik dní. To bylo pro mne horší než hádka. Já neumím bejt zticha. 

Když byl na vině hádky on, ráno mi dal pusu a při obědě už jsme si povídali, jako by nic. Já jsem člověk, co rychle vybouchne, ale za pár hodin na hádku zapomene.

Říká se, že sedmý rok vztahu je kritický, pro nás to byl asi sedmý týden soužití. A pak několik dalších let. Několikrát ročně jsem jezdívala do Prahy, abych si odpočinula já i on, ale po týdnu už se nám začalo stýskat. Pár týdnů po návratu ,,líbánky," ale pak zas ,,Itálie." 

Kolikrát jsme se chtěli rozejít, kolikrát jsme tím vyhrožovali jeden druhému, ale jak se říká - láska i hory přenáší. 

A dnes? Rodinná pohoda.

Kdy přesně nastal zlom v našem vztahu? Nevím. Ale v Praze už jsem nebyla tři roky. 

Po několika letech ,,Itálie" užíváme si teď několik let domácí pohodu a doufám, že nám dlouho vydrží. Procházky, kino, večeře ve dvou v restauraci, snídaně (třeba na balkoně) nebo jen tak ležet na gauči a koukat na film, to jsou chvíle, které bych za nic nevyměnila. Jsou to chvíle pohody, kterou od jisté doby přeji všem mým kamarádům. Zdraví a domácí pohoda, to je pro mne teď nejdůležitější. A to bych přála každému z vás!

K napsání tohoto velmi osobního blogu, inspirovala mě kamarádka, která se chce rozvádět - mají doma prý ,,Itálii." Ale já bych chtěla říct jí, i vám ostatním, co právě bojujete ve vztahu. Pokud milujete, neházejte flintu do žita! 

A voi - auguri ......da noi.

Vám - hodně štěstí ....od nás! ...........a hodně legrace, protože smíchu je k životu třeba stejně, jako pohody!