Snad každý má ve středním věku nějaké to trápení

,,Proč já se takhle svévolně trápím, proč tu stojím jak jelito s očima plnýma slz místo toho, abych se někde courala v nákupáku nebo zašla za kámoškou na kafe. Né, já opravdu nejsem normální.“ 

Říkala jsem sama sobě před naším domem v Hlubočepích.

Jenže změnit to nejde. Nedokážu projet kolem toho domu, ve kterém jsem vyrůstala, kde jsem prožila nádherné dětství, abych se alespoň na chvilku nezastavila a nezavzpomínala na mámu s tátou.

Snad každý ve středním věku má nějaké to svoje trápení, které nemůže změnit a občas ho to bolí od srdce až do konečků prstů. Když jsem byla mladší, trápilo mě, že nemůžu mít děti. Ale po té pětačtyřicítce ... jako když utne. Teď je to spíš naopak. Když vidím dospívající děti mých známých a slyším o těch starostech s nima, tak jsem ráda, že děti nemám. Já bych je totiž v takových situacích (které slýchám od kamarádů) strašně řezala ;)

Naopak trápení ze ztráty rodičů se s věkem stupňuje - zdá se mi. Obzvlášť, když jedu sama přes Hlubočepy. Tam se mi vždycky u srdce něco sevře, v očích mám tůňky a bolí to až do konečků prstů. I přesto tam tak hrozně ráda jezdím a vždycky si promítám v hlavě film ze svého dětství.

Pokud jedu z Barrandova, zastavím se nejdřív na Výšince. Tam bývala otočka autobusu č.104. Vzpomínám na hospůdku se zahrádkou a s červeno-žlutými dřevěnými židlemi, na cesty přes políčko a uličkou nahoru, až do pultového krámku, který byl z druhé strany hospody. Když v sámošce na náměstíčku něco chybělo, mohlo se zaběhnout na Výšinku nebo na Žvahov, kde býval malý obchůdek s pultovým prodejem. Všechno jsme tu měli, jako na každé správné vesnici v osmdesátých letech. I když jsme byli vždy součástí Prahy 5, byla to vesnice obklopená polem (kde teď stojí Barrandovské sídliště), Dívčími hrady a Prokopským údolím. Takový malý ráj ve velkoměstě. A busem jsme byli za půl hodiny v centru Prahy. No jo, nádherné místo to bývalo, než se tady zastavěl každý kus zeleně. Dokonce i v Prokopském údolí už postavili domy a tam kde bývalo fotbalové hřiště, tam určitě taky šoupnou nějakou bytovku. Vlastně jsem ráda, že už tady nebydlím. Hodně těžce bych nesla ty změny v našich (tehdy) malebných Hlubočepích osmdesátých let.

Raději tudy jen projíždím a děkuji ... děkuji za dětství, které jsem tu mohla prožít.

Když sjedu z Výšinky na náměstíčko, zastavím naproti bývalé masně U Liprtů, kde stávala pouť. Vidím to opravdu tak živě, jakoby to bylo před pár lety. Ten řetízák, střelnici a houpačky, které jsem měla nejraději na každé pouti - dokud jsem se do nich vešla ;)  

Kino, fotbalové hřiště, restaurace, drogerie, masna, pošta, samoobsluha, ovoce-zelenina, kadeřník, lékárna a dokonce i cukrárna tu bývala! A teď? Nic! Jediné co se z té doby dochovalo je hospoda u šraněk. Besední restaurace tu jediná zůstává a naštěstí stále funguje, už snad sto i více let (podle obrázků na jejích webovkách). Je škoda, že na náměstíčku se dochovala jen ona.

V každé vesnici v době mého dětství bývala spousta obchůdků, restaurace, kino atd. Ještě dnes vídám budovy (když jezdím pracovně po České republice), ve kterých pamětníci jako já vidí bývalou Jednotu. Ať už sámošku nebo pultový prodej. Z vesnic zmizelo vše - obchody, knihovny, kina i školy. Někde už nemají ani hospodu, jako třeba v mém oblíbeném Poříčí nad Sázavou. A to tam bývaly hospody čtyři. Dnes je v Jednotách a v bývalých hospodách buď vietnamský obchod nebo tam často stojí prázdné, opuštěné, jako takový pomníček vzpomínek.

Obchůdky na našem náměstíčku v Hlubočepích naštěstí prázdné nejsou, našli uplatnění jako bar, pizzerie, občerstvení - to jediné se v dnešní době tak nějak udrží. Pro ostatní si totiž každý zajede do velkých nákupních center, která rostou už i na malých městech jak houby po dešti. Drobní obchodníci zavírají své obchůdky, protože cenám velkých supermarketů nemohou konkurovat. Vidím to i u mých zákazníků. Pokud za městečkem či vesnicí otevřou supermarket, ať už je to Lidl, Penny, Albert či Kaufland, malé krámky pomalu krachují. Takže našinci přicházejí o zákazníky, peníze a živobytí a naše peníze, které utrácíme, odchází do zahraničí - většinou do Německa. Jediný český je snad COOP TERNO, jejímž vlastníkem je Jednota.

Hlubočepská sámoška naštěstí po letech získala nového majitele z Čech, který v ní udělal cukrárnu. A tak tam občas zajdu, dám si kávu a dortík, koukám z okna na protější vietnamský obchůdek a vzpomínám, jak jsem tam chodívala do OZ vybírat z velkých dřevěných beden brambory, jak jsem se vedle houpala za korunu na lodičkách, jak jsem si tady (v bývalé sámošce) kupovala Fidelu za padesátník a Lipo nebo Šuměnky za dvacetník. 

Když projíždím kolem školky, vidím se na tříkolce drandící dolů z malého kopečku, až k agitačnímu středisku a tam brečím, že chci za mámou, která pracovala přes ulici na poště. Procházím se vzpomínkami (což miluju, i když se bičuju) a uvědomuji si čím dál víc, jak jsem byla na mojí mamce závislá, jak jsem na ni byla fixovaná a jsem dodnes, i když už tu skoro12 let není. Škoda, že si tohle člověk neuvědomuje už v dospívání. 

Poslední zastávka – ta nejdelší a nejdůležitější je u našeho domu – u Raudnitzova domu. Koukám se z parku do dvora a do našich oken. Slzy se mi kutálejí po tváři jak hrachy, je mi úzko, ale nemůžu se odsud hnout. Vydržím tu sedět třeba hodinu a vzpomínat, přehrávat si dny mého dětství jako film. Koukám do oken, kde jsem mívala pokojíček a v hlavě mám tolik živých vzpomínek, které skáčou jedna přes druhou. Jak je možné, že vidím všechno tak živě, i když už to bude půl století. Jakoby to bylo jen pár let zpátky. To je hrozný jak ten čas letí – letos mi bude padesát, když pán Bůh dá a já si tady před naším domem připadám jako ta malá holka. Vždyť je to nedávno, když jsem si v parku hrála s míčem a slyšela mamku jak volala z okna:,,Kájo domů, oběd.“ Je to stále tak živé, tak strašně živé i po těch letech. Bolí to a píchá od srdce až do konečků prstů. A i když jsem šťastná za paměť, která mě do té doby dokáže vrátit, nestačí mi kapesníky na slzy, které se kutálejí jedna za druhou. Tohle je moje trápení, které mě bude provázet do té doby, dokud mi bude paměť sloužit.

Sedím v autě před naším domem, píšu si do bloku tenhle blog a je mi krásně ve vzpomínkách, ale smutno po té době a po našich. Strašně smutno. Miluju Hlubočepy, ale dnes jsem ráda, že už tu nebydlím. Asi bych se totiž trápila mnohem častěji.