Nalízané pětky ze zrzavé potvory

,,Nic není jako dřív - bohužel, bohudík." Povzdechla jsem si s úsměvem před hospodou, do které jsem před pětatřiceti lety chodívala tátovi pro tři točený do džbánku.

Tenkrát to bylo každou neděli stejné. Pečené kuře s nádivkou nebo nějakej kus vepřového se zelím, k tomu dvě až tři točený, aby se Karlíkovi po svátečním obědě na gauči lépe odpočívalo. Trošičku nám taťka, díky tomu nášupu a pivku, chrápal do odpolední pohádky, ale nebudily jsme ho. My se ségrou jsme měly z táty respekt a mamka stejně u pohádky pletla nebo šila. Ona se nezastavila ani v neděli odpoledne.

Když už táta zařezával jako dřevorubec, vyskočila jsem z křesla a zvýšila na televizi hlasitost. Jako nejmladší a sedící vždy nejblíž televize, byla jsem pro naší rodinu takovej živej ovladač. ,,Kájo zesil to, přidej jas, přepni program." Naštěstí byly tenkrát programy jen dva, dnes bych se asi uběhala. Dnešní děti si televizi bez dálkového ovládání nedokážou vůbec představit. Natož černobílou Teslu, která zrnila při přeletu stíhaček a dělala duchy při každé změně počasí. To měl pak v bouřce televizní hlasatel pan Miloš Frýba i několik hlav. Jako každé nedělní dopoledne, koukala jsem na Jů a Hele v pořadu Studio kamarád.

,,Kájo, vem si desetikorunu, džbánek se studenou vodou a skoč pro točený," zavolala z kuchyně mamka, když už maso vonělo po celém bytě. Došla jsem uličkou před hospodu u šraněk, napila se vody ze džbánku a zbytkem jsem zalila pampelišky kolem dveří do hospody. Potom jsem zatajila dech, odhrnula těžký závěs a vstoupila. Zpočátku jsem se těch chlapů v montérkách u výčepu trochu bála. Bylo jich tam vždycky hodně, smrděli vším možným, od hnoje přes olej a dělali si ze mne srandu. Hlubočepy, to byla a stále je taková malá vesnice v Praze. 

,,Kde máš tátu veveřice? Máma ho zase nepustila do hospody?" Smál se pan Rekl, táťka mojí nejlepší kámošky Lucky. 

,,Franto, hoď mi sem jednu tu zrzavou potvoru," zařval občas nějakej štamgast ze sálu a já vyvalila oči, protože jsem se bála, že se mluví o mně. 

,,Anč banč pomeranč, cinka linka mandarinka," začal mi zpívat za zády Karel Hruška a rozčepýřil mi tu mojí zrzavou kštici. 

Časem jsem si na tu hospodu zvykla. I na ty kecy kolem mé pomerančové hlavy. Občas jsem tam dostala jako útěchu Pedro, Dalilu nebo Broňu, a tak jsem nakonec chodívala k Ryčlům tátovi pro to pivo ráda. Cestou z hospody domů, když jsem vyměnila vodu za pivo, lízala jsem pěnu co to šlo. Pivo mi v dětství hrozně chutnalo. Asi že jsem ho nesměla - zakázané chutná vždycky nejlíp.

Před vchodem do našeho Raudnicova domu, kvrdlala jsem pak džbánkem jak jsem jen mohla, abych si k té slízané pěně zase dopomohla. No, občas mi dopomohla nějaká větvička, řádně očištěná, samo sebou. Tou jsem tam našlehala takovou pěnu … chudák táta, kdyby věděl. A aniž by věděl, i tak se doma rozčiloval, proč to zase nesu s tak nízkou pěnou.

,, Karle prosím tě, než ta holka dojde od Ryčlů (Ritschellů) domů, tak ta pěna logicky spadne," uklidňovala ho mamka.

,,Jen aby neupíjela," mrknul táta.

,,No, to by tak ještě scházelo, aby chlastala už na základní škole, to bych jí dala. Vždyť by pak měla prsa a břicho jak ta mladá Krásová. Ta chlastá pivo už od kočárku, a teď se nevejde do vrat nejen kvůli pupku a prdeli. Vždyť ta si chudák nechává šít podprdy ve Svazarmu z padáků. Běda ti Kájo." Pohrozila mamka od plotny vařečkou a začala nandavat nedělní oběd.

Když nad tím teď tak přemýšlím, možná mi ty pětky prsa nenadělil někdo shora, abych nezůstala na ocet (viz blog Ta má kozy jako vozy). Možná jsem si je díky té pěně ze zrzavé potvory zkrátka nalízala!

,,Názdáár veveřice," volal na mne před měsícem u šraněk pan Rekl. Stále tam chodí na pivo a postává i dnes, s tím svým knírkem obarveným bílou pěnou, stejně jako tenkrát, před pětatřiceti lety, u toho stejného výčepu. Pokaždé, když mě vidí, usmívá se, líbá mě a objímá. Je to moc fajn, po těch letech. Škoda, že už nemůžu skočit tátovi do džbánku pro tři točený!

Dnes chodím na pivo s mým přítelem. Učí mě poznávat dobrá točená piva, poslouchá mé vzpomínky na dětství, a když občas zajdem na procházku do Hlubočep, dáme si vždycky jedno točené - na tátu. Michael popíjí pivo, usmívá se a poslouchá mé vyprávění. Taky miluje tu zrzavou potvoru a já miluju jeho. Mám fakt ráda ty naše Hlubočepy!