Jak jsem se zakousla do života a jak se asi brzo zakousnu do lidí

Musím se vám všem omluvit - lhala jsem. Ač nechtěně a nevědomky, ale lhala jsem sedmi tisícům čtenářů, kteří si přečetli můj článek.

Před osmi měsíci jsem napsala blog: Sex ve městě po pražsku aneb Pana božského po čtyřicítce nehledejte. Psala jsem to, co jsem prožívala v ten daný okamžik, netušíc, že za čtyři měsíce pana božského opravdu potkám. Měla jsem velké štěstí a stále za něj děkuji tam nahoru (viz blog Nikdy neztrácej naději aneb Může za to trampolína), protože ač jsem přestávala věřit, potkala jsem přesně takového chlápka, jakého jsem si představovala. Pro jinou by byl třeba starý nebo mladý, pro některou hubený nebo tlustý, každý z nás má prostě jiné představy o ideálním partnerovi. Pro mne je to ON - ten můj pan božský, i když vím, že ani pan božský není pan dokonalý. Ale jsou to právě ty nedokonalosti každého z nás, které okoření vztah a dodají mu trochu peperoncina (chilli) do žil. Vždyť žít s někým perfektním, to by byla asi hrozná nuda.

Michael je pro mne prostě tak akorát. Je to přesně takovej člověk, o jakého jsem mamku (tam nahoru) prosila. Normální chlápek (takovej ten z jiný doby, jak se říká), který (ač inža) umí na chalupě pořezat stromy, opravit střechu a v pohodě zvládá chlapské domácí práce (v poslední době vlastně i ty ženské). To, že si rád zajde na pivo a občas třeba nechá ,,ponožky" tam, kde se mu to právě hodí, dokazuje tu nedokonalost - lidskost, která dodává vztahu tu zdravou normálnost. Pro mne je důležité, že mě má rád takovou, jaká jsem (jako i já jeho) a každý den mi to dává najevo (jako i já jemu). Je to moje láska, partner i kámoš v jednom (což říká i on o mně) a to je prostě boží!

Naše duše tak nějak krásně splynuly, že jak jeden, tak druhý, může být v tomto vztahu sám sebou, což je pro nás oba moc důležité. Řekneme si, co nás trápí i co nás potěší, probíráme to, co nám na sobě vadí, děláme si ze sebe legraci a nikdo se neurazí. Řešíme naše rodinné vztahy a oba si vyslechneme názor toho druhého, bez jakékoliv vztahovačnosti. A pokud se nám něco nelíbí, hned si to v klidu vysvětlíme a hledáme společně řešení, protože víme, že dialog je ve vztahu strašně důležitý. Upřímně - můžu vám říct, že po našich předchozích zkušenostech tenhle přístup oba oceňujeme. Jelikož jsme skoro stejně naladěni a doma u televize nás sedět nebaví, prožili jsme toho za ty čtyři a půl měsíce hodně. Vlastně každý den společně něco vymýšlíme a prožíváme. Moji kamarádi na Facebooku se mě ptají, jestli vůbec někdy chodím do práce, protože můj Timeline je plný fotografií z různých míst, a protože jsem poslední čtyři měsíce tak vysmátá. Naštěstí práci mám a nejsem na nikom finančně závislá. To mi stačilo těch pár let v Itálii. Žena v domácnosti už bych být nechtěla. To jedině, že bych někde vyhrála nějakých pár miliónů a věnovala se charitě. Ale sedět doma u televize a jen uklízet, vařit a čekat na manžela až přijde z práce, to člověk pěkně zakrní. Ten, kdo nikdy nebyl v roli ženy v domácnosti, nemůže pochopit, jaký je to uvolňující a uspokojující pocit, chodit do práce a být finančně i jinak nezávislá. 

Takže, do práce chodím každý den, ale vím, že odpoledne nebo navečer mě čeká něco hezkého s Michaelem. Proto jsem stále tak vysmátá. Stačí nám pár hodin k tomu, abychom si ty všední dny něčím zpříjemnili. Vždyť na každém dni by si měl člověk najít něco hezkého, něco, na co se může těšit. Pocit těšení se, je v životě důležitý, protože umocňuje radost ze života. Stačí třeba společná večerní procházka po Karlově mostě nebo dvojka vína na kamenné lavičce pod mostem u Brunclíka. A když při tom zvednete oči a podíváte se na hvězdy … . Miluju toulky zákoutími staré Prahy, kde se má představivost ponoří do příběhů z dávných let (večerní procházky jsou ještě romantičtější), mám ráda různé akce s našimi kamarády (kino, divadlo, hraní i vinobraní), procházky po místech našeho dětství a mládí (kde jeden druhému ukazuje všechno, co si pamatuje), skleničku vína na přídi lodi (zakotvené u železničního mostu), projížďku přívozem na Císařskou louku (odkud je krásně vidět Vyšehrad), posezení v retro hospůdce U tunelu (kde ač je napsáno - NEBOJ, já se bojím stále, a tak mi Michael chodí do půlky tunelu naproti). Nemluvě o procházkách v lese, víkendech na chalupě nebo výletech po krásách naší republiky. Láska, procházky, výlety a každodenní prožitky, to je přesně to, po čem jsem toužila a co mě naplňuje. Konečně jsem se zase pořádně zakousla do života! 

A jelikož jsem srdcařka, dávám do toho všeho co prožívám celé své srdce i duši. Dnes už totiž vím, že když má člověk to štěstí normálního života a ten dar zdraví, měl by si vychutnávat každičký den jak nejlépe to jde a uvědomovat si, že zítřek může být tím posledním ,,normálním." Dělejte věci co vás baví, teď a tady a hlavně spontánně. Vždyť co my víme, co bude zítra. 

Já třeba před pár dny, když jsem si dopoledne musela zajet na kontrolu do Motola, vzala jsem si spontánně v poledne dovolenou. 

,,Co takhle výlet? Zajedem si odpoledne někam na houby?" Volám Michalovi cestou do Karlína. K obědu jsem udělala domácí pizzu. Vařím ráda, ale ani vaření skoro nikdy neplánuju. Prostě jdu a koupím na co mám chuť nebo co je v akci. ,,Správná hospodyňka i pro pírko přes plot skočí," jak by řekla Babička. 

,,Máš v troubě domácí pizzu a večer bude italský salát. My zajedeme pro babičku." Michael volal svému mladšímu synovi o kterého se stará, protože naše akce (ať spontánní či ne) plánujeme společně s ním. To mi ale vůbec nevadí, naopak. Oba kluci jsou fakt fajn, jak Michael tak jeho sedmnáctiletý syn a oba jsou úžasní strávníci. Všechno snědí a každé jídlo hrozně chválí. Natož italské. To je pak radost vařit! A ač mi kluci třikrát pochválí i obyčejné spaghetti alle vongole (s mušlemi) nebo insalata di riso (letní salát z rýže), nikdy nedosáhnu chuti, jakou měla nedělní svíčková od Michaelovi mamky (hmmm, ještě teď se mi sbíhají sliny). Ovšem nejen svíčková byla v tu neděli výborná, ale také společnost kolem stolu. Michaelova mamka, synové i snacha jsou prima lidi, se kterými se člověk fakt nasměje. 
Jeho máma (kluků babička) srší humorem za každým slovem, ač byl její život hodně těžký. Možná právě proto je tak hodná a veselá, protože dokáže ocenit každý ,,obyčejný" den.

Michaelův starší syn je už dávno samostatný (nedávno se i oženil) a tenhle kluk je pro mne kandidát na titul: Syn roku! Chytrej, pracovitej, hodnej, spravedlivej, milující svojí ženu, sportovec, fešák atd. Kdybych mohla mít děti, tak přesně takového syna bych si přála. Když mi Michael vypráví o svých dosud nenaplněných snech, jako je cestování, hraní ve filmu (jako malý měl našlápnuto k herectví), jen se usměju a odpovím: ,,Máš tady dva splněné sny, dva syny správňáky, kteří tě milujou a nedají na tebe dopustit. Já měla jediný životní sen, který se mi nesplnil a už nesplní. Nikdy mi nikdo neřekne mami. Tak si toho važ a děkuj Bohu za to, co máš, i když tě to stálo jiné sny. Ty si ty tvoje sny na rozdíl ode mne splnit ještě můžeš. A navíc máš skvělou mámu (kluci babičku), která by se pro vás rozdala. Co já bych za to dala, kdyby tu alespoň ta moje mamka mohla být, když už já nikdy v životě nemůžu být v této roli." 

Je pravdou, že Michael to teď nemá lehké, a tak si občas o těch svých snech musí s někým promluvit, zavzpomínat na ně a věřit, že si je ještě někdy splní. Už je totiž nějaký čas táta i máma v jednom. Pracuje a k tomu pere, uklízí, nakupuje a občas i vaří (ale to raději nechává na mně nebo na babičce). Jenže i přesto všechno ho někteří lidé soudí za nový vztah. Pro mne nepochopitelné!  

Snažím se být asertivní ke všem těm lidem, kteří vynášejí své soudy, ač nevidí a neviděli za ,,zdi" jeho předchozího vztahu, a kteří věří tomu - co jedna paní povídala. Například takhle jedna paní povídala, že se prý nestaral o rodinu a jezdil si po světě. Prý byl dva měsíce v Asii, kde hledal sám sebe. Michael zůstal koukat s otevřenou pusou, protože déle jak deset dní od rodiny nikdy nebyl a návštěva Asie byla jedním z jeho snů, kam se ovšem zatím nepodíval. Já se jen smála té lidské hlouposti, ale nejraději bych občas za ty ,,zaručené pravdy " někoho zakousla!

Spousta lidí se ptá a podivuje, proč spolu ještě nebydlíme. Ale vždyť přece není kam spěchat. Já mám díky rodičům vlastní byt (za což jim budu děkovat celý život) a vrátila jsem se do něj po dvanácti letech života v Itálii. Ten pocit nezávislosti mě stále ještě moc baví. A i když si myslím, že jsem konečně potkala toho pana ,,božského," jsem zároveň přesvědčena, že všechno v životě má svůj čas.

Takže lidičky, omlouvám se!!! Hledejte a věřte! Věřte, že ten (pro vás) pravý někde je. A že když nepřestanete snít a doufat, tak vám vesmír časem přihraje přesně toho, koho potřebujete ;)