V minulých kapitolách pojednávajících o Reichenbachově světle, pozorovaném v temných komorách pokusnými osobami nad permanentními magnety, jsme se dotkli též problému lokalizace fotoreceptorů, odpovědných za uvažované vnímání teravln, tedy terahertzového záření látek, člověkem. Pokud máme být však objektivní a nepředpojatí, je třeba uvažovat i jiné možnosti než jenom fotoreceptory v sítnici lidského oka. Dnes tedy něco o netradičních pohledech na problematiku senzitivní percepce, navazující na Reichenbachova barevná světla nad magnety.
Úloha rohovky:
V procesu lidského vnímání je rohovka v oku vstupní branou pro elektromagnetické vlny, označované za světelné paprsky. Ty se při průchodu rohovkou a následně čočkou ohýbají a lámou (tzv. refrakce). Na sítnici v zadní části oka se pak světelná energie přeměňuje na energii chemickou a elektrickou, vznikající signály jsou přenášeny optickým nervem do mozku, kde jsou analyzovány a zpracovány v obrazové představy. Může však v rohovce lidského oka docházet k interkaci s infračerveným zářením, tedy i s námi uvažovaným terasvětlem, prokazatelně zde absorbovaným hojně se vyskytujícími molekulami vody?
Když elektromagnetická vlna dopadá na oko, pak první vrstva, do které ve zrakovém ústrojí proniká, je oční čočka s fixním ohniskem zvaná rohovka (cornea). Rohovka je průhledná, kopulovitě zakřivená vrstva, pokrývající přední část oční koule. Má značnou optickou mohutnost, představuje zhruba 2/3 úplné optické síly oka. V centrální části je rohovka silná jen asi půl milimetru, přičemž se skládá celkem z 5 vrstev: od svrchní ke spodní vrstvě z epitelu, Bowmanovy membrány, stromatu, Descemetské membrány a endotelu. Rohovka je zcela bezcévnatá, živiny se k ní dostávají z okrajové sítě cév spojivky, duhovky a z komorové dutiny. Proto je také dokonale průhledná, za normálních okolností naprosto čirá. A tak podle obecně rozšířených představ neobsahuje žádné receptory. Jenomže rohovka ve skutečnosti obsahuje složitou kaskádu biochemických drah, umožňujících vznik nervového impulzu.
Rohovka se vyznačuje tím, že má nejvíce senzitivních nervových zakončení na milimetr čtvereční a představuje tak nejcitlivější tkáň v lidském těle. Proto je také velmi citlivá na dotyk, na chemické, ale i tepelné - tedy infračervené podněty. Nervová vlákna vstupující do rohovky nejsou pro běžného pozorovatele viditelná, jelikož u vstupu ztrácejí své pochvy. Inervace rohovky prochází první větví trojklaného nervu (nervus trigeminus), cestou nervus ophtalmicus, nervus nasociliaris a nervi ciliares breves. Nervová vlákna se nacházejí především v předních vrstvách a v centrální oblasti rohovky (do rohovky zároveň vstupuje inervace sympatickou cestou ganglion cervicale superior, ovšem senzitivních zakončení je zde více než zakončení autonomních). Nervová vlákna se během svého průběhu skrz rohovku dále větví a vytvářejí hustou nervovou pleteň v nejsvrchnějších vrstvách stromatu pod Bowmanovou membránou. Skrz Bowmanovu membránu prostupují mezi buňky epitelu, přičemž téměř každá buňka epitelu má své vlastní nervové vlákno.
A tak zde vyvstává zásadní otázka: jaký je vlastně účel extrémního počtu nervových zakončení v rohovce? Dokážeme snad již plně popsat a objasnit úplně všechny funkce rohovky? Zatímco o funkcích sítnice v procesu lidského vnímání lze nalézt na internetu stovky článků, v případě rohovky jsem žádný podrobnější výklad všech jejích funkcí dosud nenalezl. Proč by pak nemohla sama rohovka, citlivá na infračervené podněty, obsahovat i specifické molekulární útvary, označované za fotoreceptory, odpovědné za vnímání infračerveného světla, konkrétně ve spektru námi uvažovaného terahertzového záření? Vždyť rohovka, coby párový orgán, má nakonec jasné předpoklady i pro takzvané stereo-vnímaní.
Zdánlivě nelogický magnetit :
A známe vůbec všechny typy mikročástic (běžným okem nepozorovatelné) v lidské rohovce se vyskytující? Nemůžeme snad nakonec předpokládat, že rohovka lidského oka obsahuje, jako rohovka některých živočichů (např. na nervových zakončeních) i mikročástice magnetitu? V této souvislosti je rozhodně zajímavý fakt, že nanočástice magnetitu Fe3O4 přinášejí v současné době kvalitativní skok do mnoha oborů pro jejich nově objevované elektrické, magnetické a optické vlastnosti, které jsou odlišné od klasických mikročástic, přičemž jsou významné (na rozdíl od nanočástic čistých kovů) i jejich katalytické vlastnosti. A tak v případě magnetitových mikročástic v buňkách lidského organizmu můžeme dnes již hovořit o změnách rychlosti některých chemických reakcí. Zde také platí, že mikročástice magnetitu jako katalyzátory mohou nejen reakci urychlit, ale i vyvolat reakci, která by bez katalyzátoru vůbec neprobíhala. Ovšem sám katalyzátor se během reakce nespotřebovává, účastní se totiž tvorby nestálých meziproduktů, které se dále rozpadají za vzniku produktu a katalyzátoru. Mikročástice magnetitu se tedy při katalýze nespotřebovávají a jejich počet se v daném látkovém prostředí vůbec nemění.
Mikročástice, označované za jednodoménový magnetit (SD magnetit) se chovají jako malé permanentní magnety. Mají velikost okolo 0,05 - 1,2 µm (~ 50 nm v průměru) a sestávají z jedné domény spontánní magnetizace (spinové osy všech atomů částice jsou paralelní, tedy tvoří jednu doménu). Mají stabilní magnetický moment, který se natáčí ve směru indukčních čar magnetického pole Země. Magnetický moment je ovlivněn tvarovou anizotropií (závislostí fyzikálních vlastností látek na směru, ve kterém se měří) a probíhá kolem delší osy částice. Zprostředkovává již prokázanou pasivní magnetickou orientaci u jednobuněčných organizmů a s největší pravděpodobností i aktivní orientaci u organizmů mnohabuněčných, přičemž u mnohabuněčných organizmů mohou tyto částice též pasivně zprostředkovávat informace. Mikročástice jednodoménového magnetitu jsou tak evolučně vůbec nejstarším a nejcitlivějším základem pro mechanizmy magnetorecepce nejrůznějších obratlovců a jsou zřejmě přítomné ve tkáních všech živočichů.
U zvířat platí, že je rohovka pro magnetorecepci opravdu vhodným kandidátem, neboť "magnetit-based magnetoreception" je u nich již dlouhou dobu předpokládána v oblasti inervace oftalmickou větví trojklanného nervu (cestou nervus ophtalmicus). Ovšem v případě lidského vnímání se současné vědecké stati nedostaly zatím dál než k opatrnému zvažovaní možnosti existence lidského magnetického smyslu.
