V minulých dnech mne při brouzdání po internetu upoutal článek Miloslava Pouzara, který se zamýšlí nad některými aspekty moderní vědy : "Vždycky když na mě z nějakého masmédia vybafne formulka „vědci zjistili", zacloumá mnou příboj nevole. Nic netušící konzument informací je pomocí uvedeného zaklínadla manipulován k tomu, aby uvěřil, že sdělení, které bude následovat je pravdivé a nezpochybnitelné. Vědec má v rámci této formulky vlastnosti a schopnosti samotného Boha - předpokládá se hlavně jeho morální bezúhonnost, absolutní objektivita a oborová vševědoucnost. Skutečnost je ovšem jiná - vědecká obec je plná ptáčků nadšeně pějících píseň svých chlebodárců, ješitných tvrdolebců zuřivě se bijících za svou osobní víru data nedata, i kariéristických pochlebovačů a podkuřovačů, jejichž schopnost chytat ten správný vítr dalece přesahuje všechny jejich ostatní schopnosti. Vzhledem k ohromnému množství lidí, kteří se považují a jsou považováni za vědce, tomu ani nemůže být jinak." Autor též mluví o "hromadění systematicky zkreslených dat, která jsou dále deformována procesem jejich zveřejňování. Takto prováděná věda bohužel poměrně často lže." (Miloslav Pouzar - Ani vědcům nelze věřit všechno, Neviditelný pes, 5. ledna 2010).
Já osobně bych nebyl tak radikální, dle mého soudu nikdy nelže věda, ale jenom někteří vědci. Věda sama obsahuje určitý ozdravný proces, který postupně opravuje všechny mylné názory i všechna zkreslení původních poznatků (ovšem bez nějakých časových limitů, někdy po roce, někdy třeba po sto letech). To platí jistě i pro řadu fenoménů, řazených obecně mezi anomální jevy. Vždyť ještě v 80. letech 20. století se v Čechách našla řada vědců, kteří fenomén kulového blesku jednoduše smetli ze stolu s tím, že kulový blesk vlastně neexistuje. Možná se tak v dohledné době dočkáme i revize pohledu na neobvyklý fenomén, pro který se vžil (dost nešťastně) termín poltergeist. Tento termín pochází z německého základu poltern (bouchat, hřmotit, rámusit, řádit) a Geist (duch, strašidlo), pro nějž je v češtině nejčastěji užíván poetický překlad "hlomozící duch", přičemž v literatuře anglosaské provenience se můžeme setkat i s termínem "noisy spirit" (hlučný duch). Ale fenomén "hlomozícího ducha" je těžké pochopit bez maličké exkurze do 19. století, kdy se začala psát historie hnutí, kterému dnes říkáme spiritizmus.
První předzvěsti spiritizmu nacházíme v nejstarším městě světa - Jerichu. V předkeramickém Jerichu, které vznikalo již v mladší době kamenné (neolitu), bývala lebka zesnulého uložena v domě pod podlahou. Z toho je zřejmé, že staří Jerišané před 10 000 lety věřili v nějakou podobu posmrtného života, přičemž jejich chování nebylo motivováno ani tak strachem z mrtvého, jako spíše důvěrou v jeho ochranu
a moudré vedení potomků. S největší pravděpodobností tedy obyvatelé neolitického Jericha věřili v možnost navázání kontaktu se záhrobím. O takovýchto praktikách na území starověké Palestiny hovoří starozákonní texty. Podle nich měl kolem roku 1025 př. n.l. Saul "vymýtit ze země vyvolavače duchů zemřelých", aby pak (kázal vodu a pil víno) navštívil sám ženu z Én-dóru a nechal si přivolat ducha zesnulého Samuela.
Spiritizmem (z anglického spirit = duch, mysl, přízrak) na rozdíl od spiritualizmu rozumíme pověrečnou víru v duchy, zvláště zemřelých osob, a v možnost komunikace s nimi. Spiritistické hnutí v dnešním slova smyslu se formovalo de facto až na konci čtyřicátých let 19. století, kdy bylo ve svých prvopočátcích spojováno se spiritualitou (duchovností), přičemž pod "spiritualizmem" se rozumí názor, že bytí je duchovní povahy. Novodobý spiritizmus je pak soustavou věroučných praktik a názorů zaměřených ke spojení s duchy (dušemi zemřelých), projevujících se prostřednictvím médií (z latinského medium = prostředí, prostředník), tedy prostředníků mezi záhrobím a pozemským životem, a to buď inkarnací, kdy duch "posedne" médium, nebo rozličnými zvuky v nábytku, otevíráním a zavíráním dveří, pohybem a nadzvedáváním stolu a podobně.
U kolébky spiritistického hnutí stály dvě mladé Američanky - sestry Margareta a Kateřina Foxovy z Rochestru. V únoru roku 1848 se poprvé v bytě manželů Foxových z Hydesville ozvalo tajemné praskání, které poděsilo celou rodinu včetně dcer pana Foxe. Tajemné zvuky, den o de dne silnější,
vycházely jak ze zdí, tak i z podlahy, ze skříní, stolů či židlí. Sousedé tehdy nařkli obě sestry z obcování s nečistými duchy. V dubnu téhož roku se Foxovi (část rodiny) odstěhovali k příbuzným do Rochestru v domnění, že těmto jevům uniknou, neboť nikdo netušil, že namísto v nečistých silách či záhrobí je třeba hledat původ všeho záhadného dění ve fyzikálních jevech. V novém bydlišti nejenže záhadné jevy neustávaly, ale byly ještě silnější. K praskání a klepání se mělo nakonec přidružit i pohybování se a vznášení různých předmětů a další nepochopitelné jevy.
Celou záležitost vyšetřovala zvláštní komise, která se nedopátrala podvodu, ani původce jevů. Bylo proto rozhodnuto prozkoumat neobvyklé jevy veřejně. Po řadě soukromých seancí byla nakonec uspořádána v Korintském sále veřejná produkce, na které se mohli pochybovači o úkazech sami přesvědčit. A jak už tomu tak v Americe bývá, obě sestry byly pod vedením šikovného manažera nakonec vtaženy do lukrativních kabaretních představení po vzoru atrakcí, které tehdy v Americe provozoval první milionář ve světě šoubyznysu - P. T. Barnum. V americkém tisku se rozhořely vášnivé diskuze na téma seancí sester Foxových, zástupci vědecké obce vyšetřovali jak obě sestry, tak podivné jevy, přičemž se objevovala nejrůznější krkolomná vysvětlení a závěry. Ale když se dva perou, třetí se směje, jak se říká. Záhadné jevy nakonec interpretoval Andrew Jackson Dawis spiritistickou teorií o původu světa a soustavě duchovních bytostí. Záhy se objevila v Americe i jiná média a celá záležitost přerostla ve spiritistickou horečku. Po řadě let, kdy Margareta i Kateřina Foxovy propadly alkoholu, se za pravé "médium" prohlásila jejich setra Lea a Margareta s Kateřinou údajně prohlásily, že celou dobu své publikum klamaly.
První vlna spiritizmu zasáhla Anglii, Francii a Německo již na počátku padesátých let. Snad nejhlubší kořeny zapustil spiritizmus ve Francii, kde toto učení hlásal Allan Kardec (vlastním jménem Hippolite Rivail), jehož pět knih, vydaných v letech 1857–1868 bývá považováno za fundament spiritistických nauk, po něm pak přebírá žezlo spiritizmu Léon Denis. Ve Francii a ve Švýcarsku spiritizmem nasákla i protestantská církev, o spiritizmu se zde přednášelo dokonce na teologických fakultách. V roce 1889 se již v Paříži v místnostech Velkého Orientu konal první sjezd francouzských spiritistů, v roce 1900 pak spiritisté pořádají mezinárodní Spiritualistický kongres. Mezi přívržence spiritizmu patřila celá řada významných osobností, mimo jiné i Heinrich Heine a Victor Hugo. Už se slečnami Foxovými se údajní duchové domlouvali "rappingem", tedy klepáním. Victor Hugo, který tyto zvuky přičítal duchu zemřelé dcery, naslouchal r. 1871 po několik nocí záhadnému klepání ve svém bytě. Nejsilnější projev si pak zaznamenal do deníku: "této noci, asi ke druhé hodině, opět se ozvaly údery na dveře tak silné a stále se opakující, že jsem vstal a šel otevřít. Nebylo tam nikoho a přec musel tam kdosi být. Credo in deum aeternum et in animal immortalem."
Do Čech přichází spiritizmus z Německa. Jeho největšími propagátory byli továrníci Knotkové z Jičína a továrník Ettrich z Trutnova. Není tedy divu, že se počátkem 80. let 19. století uhnízdil spiritizmus v Podkrkonoší (kraj jilemnický, vysocký a semilský), kde se s ním setkal i semilský advokát Antonín Zeman, veřejnosti známější jako prozaik Antal Stašek. Spiritizmus se zde šířil takovou měrou, že se rozhodlo Okresní hejtmanství v Semilech roku 1902 úředně zakročit, v roce 1904 vydává i Okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz "pořádání spiritistických schůzí". Ovšem Antal Stašek, který se zajímal o spiritizmus tak dalece, že se sám zúčastnil mnoha seancí, nebyl kritikem spiritizmu a ani jej neodsuzoval, jak tvrdí někteří "znalci". Stašek byl toho mínění, že "lidu českému bylo duchověrectví náboženskou reformací; pojal je v sebe se vší mu vrozenou vznětlivostí, ba s plamenem vášnivosti, jako by mysticismus našich předků, starých Českých bratří, ožil a obrodil se v horském současném pokolení... Mravní lidé stali se ještě mravnějšími, lidé pokažení lepšími. Pijáci zanechali kořalky; tuláci chopili se práce; neznabozi obraceli se na víru, na duchu slepí počali vidět; na duchu kulhaví počali chodit." Mezi málo známá fakta patří skutečnost, že další knihu (Za pravdou,1920) o našich horských spiritistech napsal i profesor František Jezdinský, který v Podkrkonoší studoval projevy mediumity. Vůdčí osobností a organizátorem českých spiritistů byl spisovavatel Karel Sezemský.V roce 1904 vydává Okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz pořádání jakýchkoliv spiritistických schůzí.
Katolická církev se veřejně distancovala od spiritizmu prohlášením Sv. Officia v roce 1917, tedy dávno po tom, co se do výkladu průvodních jevů spiritistických seancí zapojili vědci. Vedle nadšených propagátorů záhrobního života se totiž začali záhy na seancích objevovat i nejrůznější badatelé, vybavení měřícími přístroji. Některé z nich sice spiritisté utvrdili ve všeobecné víře v nesmrtelnost lidské duše, řadě badatelů však pomohla média nashromáždit fakta, která jasně hovořila o tom, že pozorované jevy nelze spojovat s nadpřirozenem. Tito badatelé se řídili rozumnou zásadou, podle které jsou fakta a teorie dvě rozdílné věci, pročež také nespojovali fakta ze spiritistických seancí se spiritistickými teoriemi nebo naukami.
A tak v roce 1854 vydává francouzský badatel a politik hrabě Agénor de Gasparin svoji knihu Science versus Spiritualism (Paris 1854, New York 1857), ve které popisuje experimenty ze Švýcarska. Dochází zde k závěru, že všechny jím studované fyzikální jevy ze spiritistických seancí je možné připsat
působení přirozených příčin a že zde není místo pro zázraky, působení duchů, ani nečistých (ďábelských či pekelných) sil. V roce 1855, v návaznosti na Gasparinovu publikaci, vydává pak ženevský univerzitní profesor Marc Thury své dílo Les tables parlantes (Mluvící stolky), o kterém se v našich vědeckých kruzích traduje, že představuje obhajobu a propagaci spiritismu. Ve skutečnosti ovšem prof. Thury ve svém díle vyvrací všechna spiritistická vysvětlení oněch záhadných zvuků ve stolcích, ve stěnách či podlahách, přičemž tyto zvukové efekty připisuje dosud neznámé síle (energii), kterou nazývá "ektenickou".
Tři roky před svým úmrtím vydává pensylvánský univerzitní profesor Robert Hare - jako jeden z prvních přírodovědců v Americe studující záhadné fyzikální jevy ze spiritistických seancí - svoji knihu Experimental investigation of the spirit manifestations (New York, 1855), obsahující nákresy jednoduchých zařízení, sestavených pro experimenty. Na základě svého experimentálního výzkumu dochází chemik Hare k závěru, že všechny jím pozorované jevy nejsou triky, ani podvody, nýbrž jsou projevem dosud neznámé síly (energie). Se svými závěry a podrobnostmi experimentů R. Hare pak obeznámil v srpnu r. 1855 slovutnou Americkou společnost pro podporu věd, jejímž byl členem.
Dochoval se také dopis fyzika C. F. Varleye, spolupracovníka Williama Thomsona na projektu podmořského transatlantického kabelu, adresovaný dalšímu z tehdy uznávaných fyziků - prof. Johnu Tyndallovi. V tomto dopise z 19. května 1868 popisuje Varley zvukové efekty seancí těmito slovy: "...ozývaly se zvuky ve stěnách, pažení, v našich židlích, jimiž to zřetelně zmítalo. A při různých příležitostech dunělo všechno tak znatelně, že to současně vzbudilo pozornost u všech." Podobně anglický fyzik a chemik William Crookes, člen Královské splečnosti věd, ve svém článku z června roku 1870 mimo jiné praví: "Že se dějí různé fyzikální úkazy, jako například pohyby hmotných předmětů a zvuky podobné elektrickým ranám za podmínek, za nichž není možné je vysvětlit žádným dosud známým přírodním zákonem, je fakt, pro mne zcela stejně nepopíratelný, jako nejelementárnější fakt chemie." Pro tento výrok byl několika svými kritiky Crookes označen za stoupence spiritismu, i když se od spiritistického učení tehdy veřejně distancoval.
Ve svém článku, který přinesl časopis Quarterly Journal of Science 1. října 1871, Crookes říká: "Někteří kritici dopustili se však omylu, že hledí na mne jako na zastánce zcela určitých názorů, jež mi ráčí připisovat, ač bylo v pravdě jediným účelem poctivé vylíčení věci a nejednalo se mi o žádný projev mínění. Spletli si ze svých domněnek slaměné panáky a do těch nyní rázně buší, domnívajíce se, že se tím dotýkají mé osoby." Dále pak píše: "Zdá-li se nový fakt odporovat tomu, co se jmenuje přírodním zákonem, nedokazuje to, že tvrzený fakt je falešný, nýbrž jen, že jsme se dosud nenaučili správně znát všechny přírodní zákony". K tomu pak ještě podotýká: "Nechci stavět žádné hypotézy, nebo jakékoli teorie. Ručím jen za jistá fakta, a mým jediným cílem je pravda...Teprve když jsem tato fakta viděl alespoň šestkrát a prozkoumal je se vší mně možnou kritickou ostrostí, byl jsem přesvědčen o jejich objektivní skutečnosti."
Ještě ke konci 19. století vášnivé vědecké diskuze na téma "klepání ve stolcích" nebraly konce. A tak vědecká obec netrpělivě očekávala tiskem avizované vyjádření takové kapacity, jakou byl profesor Cesare Lombroso, italský psychiatr, antropolog a kriminolog, představitel italské pozitivistické kriminologické školy, zakladatel biologické školy v kriminologii a propagátor antropometrie. Lombroso, vlastním jménem Ezechia Marco Lombroso, vystudoval medicínu v Padově, Paříži a Vídni. Roku 1859 prošel válečnými operacemi proti Rakousku jako vojenský lékař, od roku 1863 pak působil v zařízeních pro duševně choré, aby se nakonec roku 1876 stal profesorem soudní medicíny a hygieny v Turínu. Cesare Lombroso byl přes neudržitelnost svých teorií biologické determinace kriminálního chování velkou postavou dějin kriminologie. Ukázal na nutnost studovat osobnost pachatele trestného činu (pokud chceme poznat hlubší příčiny jeho chování), za důležitý moment prevence považoval zdokonalenou výchovu dětí a uznával i vliv prostředí.
Lombroso, jako věhlasný kriminolog a psychiatr, se v březnu 1891 zúčastnil (tehdy vůbec poprvé) spiritistické seance, při které byl svědkem nejen nejrůznějšího klepání ve stěnách či v nábytku, ale i pohybu "velmi těžkých objektů bez kontaktu." Tehdy také apeluje na další úsilí, které by mělo být "nasměrováno k experimentálnímu pozorování". Lombrosův výzkum spiritistických efektů ve skutečnosti usiloval o "střádání dat a faktů, která mluví sama za sebe" za účelem jejich vědeckého vysvětlení. Vědecká obec
však jeho volání nevyslyšela. Namísto toho našla pro klepání ve stěnách a ve stolech, se kterým se badatelé na seancích spiritistů setkávali, skutečně "exaktní" lékařskou interpretaci - o sebe klepající žebra osob, které vedly seance... Podobně ovšem například lékař Jean Baptiste Bouillaud, člen francouzské Akademie věd, prohlásil Edisona za podvodníka a břichomluvce. Když 3. března l878 předváděl na pařížské akademii Edisonův fonograf fyzik Theodor A. L. Du Moncel, Bouillaud ho dokonce uchopil za hrdlo s výkřikem: „Ha, bídáku, nedáme se oklamat břichomluvcem!“ Půl roku na to pak Bouillaud prohlásil, že po "zralém uvážení a prozkoumání shledal zde jen a jen břichomluvectví" a fonograf za akustickou iluzi.
Ovšem podobně naivní výklad fyzikálních jevů ze spiritistických seancí ještě dnes české veřejnosti prezentuje i MUDr. Jiří Heřt, místopředseda ČK Sisyfos, který se vypořádal se zvukovými efekty seancí, na nichž vystupovaly v 50. letech 19. století sestry Margareta a Kateřina Foxovy z Rochestru. MUDr. Heřt pro "klepání" na seancích sester Foxových našel fundovaný výklad, neboť jak uvádí, byl případ "vyšetřován komisí tří lékařů. Ti došli k závěru, že to byly samy sestry, kdo klepal a imitoval duchy. Kromě toho také dívky podle jejich názoru vrzaly a lupaly kolenními klouby". Podle MUDr. Heřta si též sestry "přivazovaly provázkem k palci nohy různé předměty jako jablko, a vyráběly klepání" (Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc. - Spiritismus, channeling, poltergeist, Věda kontra iracionalita č. 4, Sborník ČKS - Sisyfos a AV ČR, Nakladatelství Věra Nosková, Praha 2008).
Zájemce z řad fyziků si dovolím upozornit na stěžejní články Williama Crookese z odborného periodika Quarterly Journal of Science, vydávaného v Londýně : červenec 1870, červenec 1871, říjen 1871
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ - v pondělí 25. ledna
