Opakující se zázrak ?

Vůbec nejstarší, údajně po více jak 1 000 let se opakující zázrak, byl důvodem k rozepřím mezi Východ­ními (pravoslavnými) a Západními církvemi už v roce 1238, kdy papež Řehoř IX. odsou­dil rituál Svatého ohně z jeruzalémského chrámu Božího hrobu jako podvod a zakázal Třetímu řádu (františkánům) účast na tomto obřadu.

Chrám Božího hrobu, ve Vý­chodních církvích nazývaný kostel Vzkříšení, byl vystavěn na místě předpokládaného ukřižování, pohřbu a biblického zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tento chrámový komplex se roz­kládá uvnitř hradeb jeruzalémského Starého Města na místě, které většina křes­ťanů uctívá jako Golgotu nebo Kalvárii. Od roku 1757 je péče o chrám rozdělena mezi šest křes­ťanských církví, které mají svůj patriarchát (biskupství) v Jeruzalémě. Některé části chrámového kom­plexu řídí společně, jiné odděleně. Neutrální postavou je pak muslimský klíčník, který každý den chrám odemyká a zamyká.  

Na Bílou sobotu slaví pravoslavní křesťané v kostele Vzkříšení svátek Svatého ohně (Holy Fire), tvořící vrchol pravoslav­ných Velikonoc. Obřad Svatého ohně (světla) představuje snad vůbec nejstarší, beze změn praktikovaný křesťanský rituál, jehož historie sahá až do 4. století. Přede­hra k obřadu začíná v pozdní dopoledne liturgickými zpěvy. Po úvodních zpěvech do zaplněné rotundy uvnitř chrámového komplexu vstoupí delegace izraelských úředníků, jejichž přítomnost symbolizuje bib­lické Římany, kteří měli kdysi zapečetit Kristův hrob, aby učedníci nemohli odnést Je­žíšovu mrt­volu a tvrdit, že vstal z mrtvých. V duchu této tradice je úkolem iz­raelské vrchnosti za pomoci pravoslavných kněží za­pečetit vstup do kaple Božího hrobu. Dříve než tak učiní, mají úředníci zkontrolovat, zda uvnitř není ukryt ně­jaký zdroj ohně. Tak by měly iz­ra­elské úřady zajistit, že při zdej­ším tzv. světelném zázraku nedo­chází k podvodu. Obřadu se od roku 1990 pravidelně účastní i jeruzalémští hasiči, vybavení ha­sícími přístroji, neboť chrám má jen jeden východ a případný požár by mohl skončit tragédií. K té však podle historiků za celou dobu existence kostela Vzkří­šení při slavnosti Svatého ohně došlo jen jednou, a to v roce 1834, kdy v nastalé panice v přeplněném kostele zemřelo více než 200 věřících. V posledních letech také v chrámu často zasahuje izraelská policie, aby zde ukončila při slavnosti Svatého ohně vznikající rvačky. 

Jako poslední v průvodu pravoslavných kněží, obcházejícím kapli, do přeplněné ro­tundy podle tradic vchází patriar­cha Řecké ortodoxní církve. To už jsou všechna světla z chrá­mových svící a lamp uhašena, vypnuty by měly být všechny blesky fotoaparátů a světla kamer, dlaněmi ukázně­ných poutníků dříve bývaly zakryty i diody na všelijaké technice. V rámci tradic je také zkont­rolo­váno bílé roucho patriarchy, zda pod ním neukrývá rozsvícenou lampu. Po od­stra­nění pečetí ze vchodu do kaple se pak patriarcha (na konci 20. století tomu ještě bylo za eufo­rického ticha), vydává se dvěma zbrusu novými, ne­zapálenými snopci svíček do potemnělé ko­mory, aby zde přijal Svatý oheň. O tom, jak bez jakéhokoliv vě­decké obci zná­mého zdroje ohně patriarcha knoty svící zapaluje, mnoho let kolovala sdě­lova­cími prostředky řada mýtů. Mezi ty nejkurioz­nější patřily spekulace o tom, jak patriarcha ukrýval v bílém rouchu zápalky, dokonce snad zapá­lenou olejovou lampu, nebo jak knoty přinášených svící před vstu­pem do chrámu na­pouštěl fosforem, čímž na nich dochá­zelo k chemickému sa­movzní­cení. A aby tomu nebylo málo, občas se ozvali i para­psycholo­gové, vy­světlující na kno­tech z komory vynášený oheň tzv. pyrokinezí, jimi prezentova­nou jako genero­vání ohně lidskou myslí. Nutno zde ještě podotknout, že v historických prame­nech najdeme zmínky o tom, jak se v některých letech (naposledy v roce 1970 za patriarchy Benedikta) Svatý oheň při slavnosti vůbec neob­jevil. Naproti tomu se měl roku 1580 objevit dokonce na nádvoří před chrámem, kde náhle vzlí­nal z jednoho prask­lého sloupu.

Původní rituál „přijímání světla“ není Řeckou ortodoxní církví zatajován a ba­datelům zabývajícím se fenoménem tzv. svatého ohně je dobře znám. Nejširší veřejnost s průběhem tohoto rituálu před časem seznámil dánský publicista Niels Christian Hvidt. Řecký hodnostář Diodo­ros I., ob­čan­ským jménem Damianos G. Karivalis, od roku 1981 patriarcha Řecké ortodoxní církve v Jeruzalémě, mu proces vzniku ohně popsal těmito slovy:

„Najdu cestu tmou směrem do vnitřní komory, v níž padám na kolena. Tady odříkám některé modlitby, které byly u nás předávány po celá staletí, a poté, co jsem všechny své modlitby odří­kal, čekám. Někdy se může čekat několik minut, ale obvykle se stane zázrak ihned poté, co jsem odříkal modlitby. Z jádra samotného kamene, na kterém ležel Ježíš, vytéká nedefinova­telné světlo. To má obvykle modrý nádech, ale barva se může měnit a mít mnoho různých od­stínů. To nelze popsat v lidských pojmech. Světlo se zvedá z kamene jako mlha, která se zvedá z jezera. A vypadá to téměř jako by kámen pokrýval  mrak, ale je to světlo. Toto světlo se každý rok chová jinak. Někdy pokrývá jen kámen, zatímco jindy začne naplňovat celý hrob. A  lidé, kteří stojí vně hrobu a podívají se dovnitř, pak vidí, že je prostor naplněn tímto světlem. Samo světlo ne­spaluje. Po celých těch 16 let, co jsem byl patriarchou v Jeruzalémě a přijímal Svatý oheň, mi nikdy nespálilo vousy. Světlo je jiné konzistence, než normální oheň, který hoří v ole­jové lampě. V určitém okamžiku začne světlo stoupat a soustředí se do sloupu. Mění svou po­vahu, takže mohu od něho zapálit své svíce. Když se mi tak dostane ohně, jdu ven a předám oheň jako prvnímu arménskému patriarchovi a pak koptskému. Dále pak předávám plamen všem li­dem, přítomným v kostele.“

Naproti tomu se v posledních letech řada hodnostářů ruské pravoslavné církve v případě slav­nosti Svatého ohně začala ve sdělovacích prostředcích pečlivě vyhýbat termínu „zázrak“ a hod­nostáři arménské církve o rituálu přijímání světla hovoří jako o přejímání ohně z „věčného světla“, nacházejícího se v patriarchou navštěvované komoře. Rusko a jiné pra­voslavné státy na slavnost Svatého ohně, kterou pře­nášejí nejrůznější televizní stanice do mnoha zemí, každo­ročně vysílají oficiální delegace. Díky tomu zde také o Veliko­no­cích roku 2008 ruský fyzik Andrej Alexandrovič Volkov z Institutu I. V. Kurča­tova, který do chrámu přišel s televizním štábem, mohl skryt v davu provádět tajně svá měření. Dr. Volkov byl jmenován vedou­cím vě­decké komise, je­jímž cílem bylo zkoumat fe­nomén zde vznikajícího „svatého ohně“. Projekt byl organizován prof. Alexandrem Moskov­ským pro potřeby studie, věno­vané roli zázraků v pravoslavném nábožen­ství. Volkovova měření v prostorách chrámu měla potvrdit dříve již uva­žo­vanou hypotézu, podle které se v případě Svatého světla jedná o fyzikální jev (poprvé byl tento fenomén označen za přírodní jev v Londýnské ency­klopedii Thomase Kurtise z roku 1829). Ve skutečnosti tedy podle některých badatelů za „sva­tým světlem“ v podobě mraku, připomí­najícím polární záři, který po­pisoval patriarcha Diodo­ros, s největší pravděpo­dobností stojí nízkoteplotní plazma. Nicméně výsledky vědeckého výzkumu by měly být vždy prezentovány ve formě článku v některém z periodik, určených vědecké obci, aby je mohli ostatní vědci posoudit. Avšak ryze odborný člá­nek Andreje Volkova, seznamující ostatní fy­ziky s jeho měřením a uvažo­vanými elek­trostatic­kými či piezoelektrickými jevy při jím sledované jeruzalémské slavnosti Svatého světla, v žádném z recenzovaných časopisů nena­jdeme.  

Argumentem proti domnělému podvodu podle ba­datelů, zabývajících se fenoménem zvaným svaté světlo či svatý oheň, pak mají být věrohodná svědectví očitých svědků, kteří po několik století popisují jak mimo hrob spatřili různé záblesky či elektrické vý­boje na stěnách i stropě kostela, a jak si od zde plujícího oblaku světla mohli zapálit své svíce. Účinky plazmatu má do­kládat i sa­movznícení v olejových lampách, rozvěšených v prostorách rotundy. Knoty v lam­pách se již mnohokrát měly rozhořet „samy od sebe“, tedy lampy se údajně roz­sví­tily spontánně, bez zá­sahu člověka, a to v důsledku samovznícení jejich knotů. Tak jako zde mělo docházet k samovznícení knotů některých svíček v davu poutníků. Rozbory v posledních letech při ob­řadu Sva­tého ohně po­řízených videozáběrů pak mají dokládat existenci vertikálně orientovaných pásů mod­ré­ho světla, které nepocházely z blesků fotoaparátů.

  Vlevo zaznamenaný modrý pás světla, vpravo pak záběr neobjasněného jevu,

    který při slavnosti Svatého ohně pořídil Antonios Stylianakis.  

Zábleskové světlo fotoaparátu se barevnou teplotou blíží dennímu a tak při jejich míchání ne­vznikají téměř žádné problémy. Problém nastává, když se blesk používá v kombinaci s umělými zdroji světla – žárovkami, ohněm v lampách, na svíčkách atp. V tom případě je totiž na fotogra­fiích barva zábleskového světla jiná než barva zdejších umělých světel. Pokud je při fotografo­vání v interiéru vyvážena bílá např. na žárovky, pak  žárovky budou bílé, ale zábles­kové světlo na fotografii bude modré. Z tohoto faktu vycházejí některé výklady modrých pásů světla v přítmí chrámu. Takovýto výklad ale neobjasňuje vznik modrého „závoje“ či vertikálně orientovaného „svě­telného pásu“ (na obr. vlevo) jen v určité části daného prostoru. Tedy neobjasňuje, proč se modré světlo nevyskytuje v celém objektivem kamery zabíraném interiéru rotundy. Ovšem podivnou mlhu a šmouhy nad davem věřících v záběru, který pořídil Antonios Stylianakis (na obr. vpravo), pravděpodobně tvoří kouř ze svíček.

Úplně jinou kapitolu představují kontinuální (bez střihu) kamerou natáčené dokumen­tární záběry, provázené autentickým, neupravovaným zvukem. Pokud zde uvidíme shluky plazmatu v podobě svítících koulí, podivně vybuchující plameny a samovznícení knotů svící, nebo knotů zde zavěšených olejových lamp, pak máme nad čím přemýšlet. V tomto směru nej­zajímavější video pochází z Řecka a je doplněno anglickými titulky. Jsou zde diskutovány zá­běry z roku 1994, kdy ještě světlo z komory vynášel patriarcha Diodo­ros  (doporučuji prvních 45 sekund na začátku videa přeskočit), na kterých podivně vybuchuje oheň a objevuje se cosi, co by se možná dalo označit za plazmoid, tedy spontánně vznikající shluk plazmatu:

https://www.youtube.com/watch?v=d-lBVLg7cqU

Zde video s vyjádřením fyzika Andreje Volkova:

https://www.youtube.com/watch?v=GSygt6RCAao

Pokud jde však o vlastnosti ohně, který si poutníci v chrámě při slavnosti předávají ze svíčky na svíčku, ty nejsou nikterak záhadné či tajemné. Neobvykle velký či vysoký plamen je způsoben tím, že drtivá většina věřících na filmových zábě­rech v ruce (podobně jako z komory v kapli vy­cházející patriarcha) ve skutečnosti nedrží jednu katolíkům zná­mou kostelní svíci, ale obalené svazky dlou­hých, tenkých svíček, jaké lze spatřit v pravoslavném kostele. Větší množství malých knotů se pak projevuje větším, více plápolají­cím ohněm. Z fyzikálního hlediska tento plamen předsta­vuje plazma, jehož teplota není tak vy­soká, jak by se na první pohled divákům zdálo, což také již mnohokrát v Rusku pravoslavným věřícím vysvětloval i fyzik Volkov, na svém vědeckém pra­covišti se zabývající problematikou plazmatu. Proto si také mohou poutníci tímto plápolajícím ohněm „omý­vat“ obličej, nebo na vrcholu mohutného plamene na chvíli udrží ruku bez toho, že by se jim na dlaních objevovaly popáleniny.                                                                                

Zde na dokumentárních záběrech (na stopáži od 4:40 do 5:00) kámen z Božího hrobu, na kterém patricharcha zapaluje své svíce při obřadech Svatého ohně. The Holy Fire & Pascha at the Holy Sepulchre in Jerusalem :

https://www.youtube.com/watch?v=uEiOs_TfV0g

Řecký patriarcha Theophilos III. a arménský patriarcha Nourhan Manougian vynášejí zapálené svíce z kaple Božího hrobu při slavnosti Svatého ohně 2014 :

https://www.youtube.com/watch?v=EzA7TMo2vNQ

Doporučená literatura:

Bishop Auxentios of Photiki - The Paschal Fire in Jerusalem: A Study of the Rite of the Holy Fire in the Church of the Holy Sepulchre. Saint John Chrysostom Press, Berkley, California, 1999

Thomas Curtis - The London encyclopaedia, or, Universal dictionary of science, art, literature, and practical mechanics, comprising a popular view of the present state of knowledge. Printed for T. Tegg, 1829 

Haris Skarlakidis - Holly Fire. Elea Publishing, 2010

Haris Skarlakidis - The scientific measurements of Russian physicist Andrey Volkov on Holy Saturday 2008.  Elea Publishing, 2014