Objevíme dříve již objevené ?

Nová kniha uznávaného historika a fotografa prof. Johna R. Stilgoea z Harvardu, která se objevila v zahraničních internetových knihkupectvích, přináší hluboký, avšak jedinečně osobní pohled na historii fotografie. Podle recenzentů rozvrací prof. Stilgoe konvence, když ve své práci přesta­vuje fascinující svět fotografie prodchnutý fantazií, tajemstvím a sexualitou.       

Profesor Stilgoe ve své knize s názvem Old Fields: Photography, Glamour, and Fantasy Landscape (University of Virginia Press, první vydání březen 2014), v páté kapitole nazvané „Od“, jak tomu již sám název kapitoly napovídá, zmiňuje „ódické“ fotografie německého badatele Reichenbacha. Což mne konečně přinutilo prostudovat celý Reichenbachův spis - Odische Begebenheiten in Berlin in den Jahren 1861 und 1862. Jeho originál jsem měl jen ve starém švabachu, ale nakonec jsem na internetu našel i novodobý přepis.

Kniha „Odische Begebenheiten“ je důležitá pro zmínky v různých literárních pramenech, kde se uvádí,  že významný chemik Dr. Karel Ludwig von Reichenbach v roce 1861 prvně publikoval jeho „Odograph“. Domnívám se, že namísto Odograph by měl být používán správnější termín Odogram, který se více blíží zavedenému pojmu Fotogram. Kolem roku 1861 již byly značně oblíbené fotogramy spadaného listí, ptačích per, nebo  předmětů běžné denní potřeby. Což zřejmě také přivedlo Reichenbacha na myšlenku požádat zkušeného fotografa Günthera o spolu­práci a pořídit fotografie světla (Odlicht), pozorovaného v temných komorách. Reichenbach sám se moc o fotografování v absolutní tmě nezajímal, v tomto směru pokračoval Hermann Günther, Hof-Photograph Jeho Veličenstva krále, či jiní fotografové.

V roce 1861 po příjezdu do Berlína, kde pobýval několik měsíců, se Reichenbach obrátil na královského dvorního fotografa Günthera, se kterým v temné komoře začal dokumentovat působení světla zvaného Odlicht. Sám pak také začal v experimentech používat skleněné desky pokryté vrstvou sloučenin stříbra. Šlo tedy o techniky založené na citlivosti stříbrných solí ke světlu. Sloučeniny stříbra jsou nejcitlivější na záření UV-A o vlnových délkách 320-390 nanome­trů (nm), které venku běžně obsahuje i denní světlo. Ovšem v temných komorách, kde ne­byl ani jeden foton denního světla, veškeré světelné jevy (expozice 15 minut) pocházely pouze z vlnových délek ultrafialového záření. I když v r. 1861 to, co dnes o UV záření víme, ještě ne­bylo známo, došel Karl von Reichenbach k jednoznačnému, i dnes platnému závěru:  

„Konečně mohu říci : je to světlo, které v souladu se společným světlem je vidět lidskýma očima a vytváří fotografické obrazy. Liší se od něj pouze v tom, že je velmi slabé, že ne všechny oči ho mohou vidět.“

Vnímání UV světla bylo v novodobém výzkumu prokázáno u osob s afa­kií (aphakií), tedy u lidí, kterým v oku chybí čočka, kdy je UV-A absorbováno pigmentovým epitelem a smyslo­vými receptory v sítnici. Širší zornice a více čirá (průzračnější) čočka také zvyšují možnost vní­mání UV-A v temných komorách u Reichenbachem zmiňovaných senzitivních dětí. Oblast UV záření přilehlá k viditelné části spektra je totiž pohlcována v oční čočce. Protože má však čočka vrchol spektrální citlivosti na 365 nm, nelze vyloučit možnost, že po uvyknutí oka na tmu senzitivní jedinci, kterým čočka v oku nechybí, v temných komorách „vidí“ UV-A, které nekončí v předním segmentu oka, kde je rohovkou absorbována většina UV záření, ale dopadá i na sítnici. Protože energie fotonu je nepřímo úměrná jeho vlnové délce, mají fotony o vlnové délce kratší než je vlnová délka viditelného světla větší energii, což hraje podstatnou roli při interakci fotonu s molekulami v receptorech.

Příliš krátké vlnové délky UV-B s vysokou energií fotonů, které téměř všechny v lidském oku pohlcuje rohovka (cornea), jsou destruktivní pro chemické vazby, prostřednictvím nichž se ab­sorpce fotonu v receptorech realizuje. Tato výhrada odpadá pro UV-A přilehlé k oblasti viditel­ného světla, tedy pro záření s vlnovou délkou kratší než 395 nm, které by mělo rovněž vznikat přeskokem elektronů mezi kvantovými drahami v molekulách zářící látky, ale nemá ještě tak vysokou energii fotonů, aby byla destruktivní pro chemické vazby v receptorech. Vlnové délky senzitivními jedinci vnímaného UV světla by se tak mohly nacházet zhruba v rozmezí 365-395 nm, které by mělo obsahovat i spektrum UV záření molekul plynů smíšených s nano částicemi (tedy záření vzduchu) při povrchu pevných těles. 

Nejvíce mne však zarazil poznatek o osvitu citlivé vrstvy na fotografických deskách, kde jsem si nebyl Reichenbachovým závěrem zcela jist. Skleněná deska ležela v absolutní tmě komory na stole, otočená citlivou vrstvou vzhůru, ke stropu. Vrstva pokrytá sloučeninami stříbra byla natolik citlivá, že k jejímu osvitu při denním světle postačila jedna vteřina. Vrstvu ve tmě kryl pa­pundeklový těsně přiléhající kryt, který měl v sobě vyříznutý geometrický vzor - jednoduchý kříž. Působení záření vycházejícího např. z vrcholu velkého krystalu nebo z pólu magnetu (po dobu 15 minut) se projevilo tak, že zčernal jen tento nasvícený kříž, ostatní plocha (zakrytá papunde­klem) zůstala světlá, neexponovaná. Reichenbach uvádí několik zdrojů „ódického světla“, které se projevovalo zčernáním citlivé vrstvičky solí stříbra. 

Při kontrolních experimentech, kdy nechával Reichenbach na stole v temné komoře ležet ničím nezakrytou fotografickou desku citlivou vrstvou obrácenou ke stropu, se při krátkých časech ex­pozice v prázdném prostoru nic neukázalo, ale při dlouhém čase byla celá plocha citlivé vrstvy něčím ozářena, což se projevilo lehkým zabarvením. Pokud byla fotografická deska uzavřena v krabici tak, aby k ní žádné fotony nemohly proniknout, pak ke změnám ve sloučeninách stříbra po stejné době nedocházelo. Čímž chemik Kal von Reichenbach de facto prokázal, že zde nešlo o chemickou reakci, ke které by docházelo samovolně. Dr. Reichenbach své poznatky vykládá tím, že strop a všechny stěny temné komory samy o sobě vyzařují slabé ódické světlo (dnešní UV-A), tedy něco podobného jako když v roce 2002 doc. Ing. Vladimír Lysenko, CSc. publikoval svůj poznatek, že na všech pevných tělesech je možné měřit, i když třeba jen velice slabou, korónu (viz článek Vní­mání neviditelného světla na iDNES). Jednoduše řečeno, celý uzavřený prostor, ponořený do (pro nás) hluboké tmy, je vlastně naplněn velice slabým UV-A světlem. Z hlediska současné fyziky však sto­jíme před zásadní otázkou: je Reichenbachův závěr ze druhé půle 19. století správný ?

Nejsem fyzik, takže jsem musel oslovit odborníky. A jak se ukazuje, Reichenbachovy závěry podle některých našich fyziků jsou zcela v pořádku a v souladu se současnou fyzikou. Dle Planckova zákona vyzařování (černého tělesa) každé těleso s povrchovou teplotou větší než 0 K emituje elektromagnetické záření, včetně světla. Pokud je povrchová teplota okolo 300 K, tak je zastoupení UV velice malé, ale nějaké tam určitě je, viz animace Blackbody spectrum na stránce: http://phet.colorado.edu/en/simulations/category/physics (je potřeba si nainstalovat Javu: https://www.java.com/en/download/ ). Takže se zdají být Reichenbachovy závěry správné a jsou také v souladu s výše zmiňovanými závěry Ing. Lysenka o emisi volných elek­tronů nad povrchem kaž­dého anor­ganic­kého tělesa, jehož tep­lota je vyšší než absolutní nula.

Zde se tedy naskytuje námět k zajímavým novodobým experimentům v oboru ultrafialové foto­grafie, která jako specializovaný obor využívá film nebo obrazový senzor citlivý na UV záření. Při fotografování Reichenba­chova světla by například bylo možné jako zdroj ultrafialového světla v temné komoře použít slabé záření emito­vané pólem železného permanentního magnetu, při­čemž se objektiv nemusí zajistit filtrem, který propouští pouze spektrum UV světla, jako je tomu při běžné UV fotografii v exteriéru. Neboť v absolutní tmě temných komor není žádné denní světlo, které by sem pronikalo nějakým oknem a které bychom museli odfiltrovat. Ale můžeme zde najít, pokud měl Reichenbach pravdu, ultrafialové záření (UV-A), tedy námi zobrazované ultrafialové světlo.

     Dr. Karl Ludwig von Reichenbach (1788-1869)

Více informací ke vnímání UV-A najdete zde:

 http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/403456/Vnimani-neviditelneho-svetla.html