V případě rozkolébaného televizoru se nafilmovaný jev zdál být i odborníkům v oboru vizuálních efektů tak neuvěřitelný, že většinou rozebírali možnosti jak australské video (např. jako zadání pro reklamu) napodobit.
Z jejich vyjádření ovšem vyplynulo, že ani oni nepovažují podivně se chovající australský objekt za uměle vytvořenou realitu, tedy takové počítačové iluze, jakými jsou například dinosauři z filmu Jurský park. Jejich úvahy se ubíraly cestou dnes daleko jednoduššího vyretušování lidské ruky či lanka, díky kterým by objekt v původních záběrech mohl být rozpohybován. Jejich vyjádření však vesměs končilo konstatováním, že na uvažované podvody tohoto typu nelze v inkriminovaných záběrech Kena Goldsteina najít důkaz. Pokud se mám tedy vyjádřit k otázce digitálních triků, platí to, co jsem již dříve napsal: dle logických zásad z pouhé možnosti nelze usuzovat na skutečnost (z možného skutečné nevyplývá). Jinak řečeno, každé podvodné jednání musí být doloženo pádným důkazem. Pokud takový důkaz nemám, je třeba na kauzu nahlížet z hlediska presumce neviny, či přesněji dle předpokladu nevinnosti (základní zásada trestního řízení, podle kterého osoba, proti níž se řízení vede, musí být považována za nevinnou, dokud není její vina jasně vyslovena pravomocným rozsudkem).
Nakonec jsem ještě pro jistotu zaúkoloval několik svých poněkud skeptických známých a přátel, aby se pokusili postrkováním rukou nebo taháním za vlasec alespoň přesně a důsledně ve všech atributech napodobit podivné chování australského televizoru, a v případě, že se jim to podaří, aby pokus zopakovali před kamerou a tento jednoduchý experiment zdokumentovali. Kýženého videa jsem se od žádného z nich nedočkal a nikoho, kdo by „manipulátora“ v záběrech vyretušoval, jsem ani nemusel shánět. Zde uvádím došlou mi zprávu od jednoho ze znechucených experimentátorů: „Naše TV je podobného typu na podobném podstavci. Když s ní kývám tak, že ji držím za jeden roh nahoře, tak ji sice rozkývám, ale noha zůstane stabilní. Není vůbec možné donutit ji, aby i podstavec poskakoval. To bych ji dříve urval z podstavce. Ať si to každý na své televizi vyzkouší sám.“
Jestliže tedy vyloučím v případě australského videoklipu s pohybujícím se televizorem hypotézu digitálních triků a obyčejnou manipulaci, je třeba pak ještě prověřit námitku záhadobijců, že se i v tomto případě může jednat o nějaké seismické otřesy, se kterými skeptici operovali již v případě podivných jevů, označovaných za „řádění poltergeista“, vyskytujících se u nás roku 2006 v Bobrové. Protože nejsem žádný odborník na otřesy vyvolané zemětřesením, oslovil jsem v souvislosti s kauzou Bobrová před časem seismologa RNDr. Jana Zedníka z Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky. Zde uvádím přesnou citaci jeho tehdejšího vyjádření: "Naše aparatura v ony dny nezaznamenala nic mimořádného, žádné zemětřesení, nebo otřesy. Teoreticky by to mohly způsobit vibrace o mimořádně vysoké frekvenci, ani by nemusely poškodit dům jako stavbu. Ale kde by byl jejich zdroj?"
Nepatrné lokální mikrootřesy lze pomocí velmi přesných a jemných měření nalézt prakticky všude, tedy i v australském Queenslandu. Jenže pro případný pohyb objektů v důsledku zemětřesení není důležitý jen výskyt samotného zemětřesení, ale především jeho intenzita, která kvantifikuje míru otřesů, zasahujících zemský povrch od daného zemětřesení. Ale i bez toho, že bychom podrobně rozebírali seismicitu daného území (časoprostorové rozložení výskytu seismických jevů uvnitř jeho hranic) lze konstatovat, že souvislost mezi výskyty tzv. poltergeista z Townsville ve státě Queensland na severovýchodě Austrálie a lokálními seismickými otřesy ve skutečnosti není třeba ani hledat. V některých Goldsteinových videoklipech lze sice pozorovat třes a rozkolébání objektů na několika místech bytu současně, z čehož lze usuzovat na rozsáhlejší oblast působení pro nás zatím neznámých fyzikálních vlivů. Na dalších záznamech podivných jevů, včetně námi studovaného pohybujícího se televizoru, se však vliv pro nás dosud neznámé energie projevil jenom v úzkém pásmu, tedy jen na jednom jediném místě obytných prostor, u jednoho určitého objektu. V čemž mne utvrzuje i názor RNDr. Zedníka, který ke Goldsteinovu videoklipu s televizorem poznamenal: „Zemětřesení jsem nikdy nezažil na vlastní kůži. Ale pokud by záběry na kývající se televizi s trváním přes dvě minuty byly od zemětřesení, tak by to musel být opravdu silný jev s magnitudem minimálně 7 někde dost blízko. Žádné takové zemětřesení se ovšem 10.6.2011 (pokud se můžeme spolehnout na časový údaj) neudálo ani v Austrálii, ani nikde na světě. Dokonce ani den předtím, ani potom. Při zemětřesení, které rozkýve televizi, by také popadaly ze skříňky reprobedny i další předměty, což se evidentně nestalo. Žádný trik na záběrech není patrný. Nezbývá tedy než hledat jiné vysvětlení.“
Zde inkriminovaný záznam: http://www.youtube.com/watch?v=NwZeKzjAnUk&feature=related
Tak po podrobnějším rozboru a posouzení nahrávky Kena Goldsteina mohu nakonec konstatovat, že video se zdánlivě samovolně rozhýbaným televizorem podává s největší pravděpodobností svědectví o objetivní realitě, neboť je zde celý úkaz snímán prostřednictvím tří kamer současně, a to z různých úhlů. V kontinuálních (souvislých, nepřerušovaných) záběrech kamer nebyly objeveny střihy. V záběrech se nepodařilo prokázat žádné vlasce, lanka či táhla s úchyty, kterými by mohl být objekt rozkolébán. A televizor je zde snímán z dostatečné vzdálenosti na to, aby šlo odhalit obyčejné manipulace s objektem. Na prezentovaných záběrech také nebyl objeven žádný důkaz toho, že byly vytvořeny za pomoci počítačové animace. Toto video v žádném případě nemůže být pozpátku, o čemž svědčí jeho zvuková stopa. A sama zvuková stopa evidentně není upravovaná, z čehož také jasně vyplývá, že tu nebylo použito žádných motorů, které by pohyb televizoru způsobily, ani žádných fukarů, které by měly na svědomí nějaký proud vzduchu. Žádné seismické (ani jim podobné) otřesy zde nepřicházejí v úvahu, neboť by se musely nutně projevovat na všech objektech po celé místnosti a nemohou se tedy projevovat výhradně na televizoru. Ono „samovolné“ rozkolébání objektu je ovšem zdánlivé, neboť se zde jedná o působení fyzikálních sil. Samozřejmě fyzikální podstata jevu není vidět, protože lidské oko ani obyčejná kamera neregistrují zdejší fyzikální vlivy, které je třeba posuzovat z hlediska kvantové mechaniky či elektrodynamiky. Hovořím tu o objektivní realitě, ale i v mém případě platí, že nikdo není neomylný. Proto chci předsudky nezatížené čtenáře tímto požádat, aby se nad inkriminovaným záznamem podivného jevu ještě jednou v klidu zamysleli. Aby se pokud možno vyhnuli rychlým soudům a v případě tohoto videa si vytvořili svůj vlastní názor.
Je pravda, že při posuzování projevů tzv. poltergeista se nikdy neobejdeme bez zdravé skepse. Ovšem je také pravda, že se můžeme namísto dětinských spekulací a zesměšňování autorů dokumentárních záběrů svým napodobováním nahrávek „řádění poltergeista“ zapojit do objasňování tohoto fenoménu. Například další podstatný videoklip, na který jsem již upozornil, ukazuje jiné neuvěřitelné skutečnosti. Pod dohledem kamery v místnosti, ve které měl „řádit poltergeist“, vyskakují ze svých skořápek vajíčka. Za současné situace, kdy řada našich fyziků prohlašuje, že neví co a jak v místech výskytu tzv. poltergeista měřit, je každé fyzikální napodobení tohoto pro diváky záhadného úkazu podstatným přínosem. Může totiž přispět k nalezení dosud neidentifikované energie, která v některých případech řádění údajného „hlomozícího ducha“ stojí za dosud neobjasněným přírodním jevem, v rámci dlouholetých tradic zvaným poltergeist.
Zde na stopáži od 0:33 do 0:50 záhadně vyskakují ze skořápek vajíčka:
http://www.youtube.com/watch?v=bzUPfiRBgSY
A je dost dobře možné, že třeba redakce Technetu, která se vrhla na experimentování s „hlomozícím duchem“, nám nakonec jako první zodpoví zde nastolenou otázku: jak se dají přimět slepičí vejce k tomu, aby vyskakovala ze svých skořápek?
