Jak hořelo v zavřené ledničce

Zprávy o údajném "řádění poltergeista", provázeném samovznícením nejrůzněj­šího vy­bavení do­mácností, dnes přicházejí z nejrůznějších koutů světa. Figuruje mezi nimi také dům Zeki To­praka, který se svou rodinou žije ve městě Siirt v jihovýchodní části Tu­recka.

Vše tu začalo v srpnu 2011. Dveře, skříně, postele, ložní prádlo, koberce, knihy, oděvy, ručníky a utěrky, dokonce i potraviny v jejich ledničce se tu zdánlivě samy od sebe vznítily (nutno zde po­dotknout, že k zahoření potravin v zavřené ledničce došlo i v bývalém Československu, a to v prosinci roku 1985 v Bohučovicích u Hradce nad Moravicí, v domě manželů Smolkových, su­žovaných tehdy po­dobnými destruktivními jevy, označovanými za řádění poltergeista). A tak po­děšení obyvatelé domu opustili své bydliště a přestěhovali se na nové místo. Takto se rodina Toprako­vých stěho­vala celkem čtyřikrát. Neboť netrvalo dlouho a k podivnému vznícení před­mětů začalo docházet i v jejich novém bydlišti. V příbytcích Toprako­vých tak bylo pozorováno více než 300 samovznícení, při­čemž několik z nich Zeki Toprak za­znamenal svým mobilním te­lefonem.

Zde na fotografii stopy po samovznícení, ke kterému došlo v ledničce u Toprakových.

Záhadné požáry se začaly objevovat rovněž v učebně páté třídy, kterou navštěvovala Meleka Topraková. Kabát na věšáku, knihy v lavici a další předměty, které patřily nešťastné studentce, se ve třídě spontánně vznítily před očima žáků a jejich učitele. Pochopitelně učitel Meleky na místech takovýchto požárů hledal chemikálie, tedy samozápalné látky, které by mohly miniaturní požár způsobit, ale nikdy nic nenašel. Všechny předměty vždy vzplály bez viditelné příčiny, ná­hle a nečekaně, jako by samy od sebe. A tak i učitel Meleky, jako její otec Zeki Toprak, který dobře věděl, že Meleka nic nezapaluje, začal uvažovat, v souladu s učením Koránu, o nadpřiro­zených příčinách samovznícení, zdánlivě odporujícího přírodním zákonům.

Nutno podotknout, že podobně upoutaly pozornost médií (v roce 2011 ve Vietnamu a v roce 2012 na Filipínách) dvě dívky, v jejichž nejbližším okolí rovněž docházelo k podivným samovzní­cením. Ve vietnamském Ho Či Minově Městě (dříve Saigon), ve čtvrti Tan Binh, šlo o dívku zhruba ve věku Meleky Toprakové, na Filipínách však o vůbec nejmladší „pyro­manku“, jakou kdo pamatuje. Tou byla tříletá holčička Emma z malé vesnice Iloilo, nachá­zející se v provincii Antique, jež údajně vznícení předmětů dokonce „vycítí“ předem, kterou zmiňuje na svých stránkách i anglická verze Wikipedie. Mezi důvě­ryhodnými svědky zdejších jevů nechyběli starosta Rony Molina, nebo inspektor Gilbert Go­rero. Před re­portéry, zpochyňujícími pravdivost zdejších událostí, starosta Molina prohlásil, že on sám na vlastní oči viděl, jak krátce po tom, co dívenka vykřikla: „Oheň, polštář!“, se opravdu opo­dál bez zjevných příčin, sám od sebe, vznítil polštář. A policejní šéf Gorero si stojí za tím, že on sám vi­děl „pět různých objektů začít hořet, nebo žačít doutnat, aniž by se jich někdo dotkl“. Jak k tomu pak dodal, policisté i hasiči se snažili dopátrat logického vysvětlení zdejších samovznícení, ale žádné ne­našli. 

Guvernér Ahmet Aydin, který rodinu Toprakových navštívil v jejich příbytku a sám se o existenci podivných jevů přesvědčil, nakonec prohlásil, že je zhola nemožné logicky vysvětlit to, co viděl. Proto pak také požádal o vyšetření zdejších událostí vědce z univerzity v Siirtu. Aydin také rozhodl, že bude kancelář guvernéra třikrát denně dodávat jídlo ztrápené rodině, neboť Toprakovi si vzhledem k nastalé situaci neměli kde uvařit. Professor Dr. Murat Erman, rektor Siirtské uviner­zity (Siirt Üniversitesi) prohlásil, že jeho univerzita má na vyšetření těchto incidentů zájem a zří­dil tým, který měl příčinu záhadných požárů objasnit. Žádný z povolaných vědců však nebyl obeznámen s historií fenoménu zvaného poltergeist, leckdy provázeného samovznícením, ani s případy podobných, i když rozsáhlej­ších samo­vznícení z Canneto di Caronia na Sicílii, a tak se turečtí badatelé prakticky vůbec ne­namáhali hledat fyzikální příčiny zdejších neuvěřitelných skutečností, ale soustředili se výhradně na lidský faktor, tedy na hledání údajného pyromana z rodiny Toprakových. 

Muslimové v Turecku neznají evropské hlomozící „duchy“ coby duše zemřelých osob, avšak Fa­ruk Arvas, muftí provincie Siirt, byl toho názoru, že za požáry budou stát jiné duchovní bytosti: "Podle naší víry existují bytosti zvané džin a požáry mohly být těmito bytostmi způsobeny " pro­hlašoval ve sdělovacích prostředcích. Pročež byl následně v příbytku rodiny Toprakových před­čítán Korán a duchovní odtud modlitbami vyháněli zlomyslného džina, jako v Evropě či v Ame­rice občas z domů, v nichž se lidé setkávají s projevy fenoménu zvaného poltergeist, exor­cisté vy­hánějí „zlé duchy“ či jiné „nečisté síly“. Ovšem přes všechny modlitby, přes všechna možná čidla a nastraženou bezpečnostní kameru záhadných jevů neubý­valo. Zdejší „džin“ se zdál být neodbytný, tak jako se ukázal být nepolapitelný i údajný žhář, na kterého spoléhal uni­ver­zitní tým, neboť doutnání látek a prvopočáteční malé plamínky se obje­vovaly na místech, kde nikdo prokazatelně nebyl v době jejich vzniku přítomen. A tak tu nakonec sešlo z hypotézy, podle níž měla po­žáry zakládat školačka Melek Topraková, která se v očích skeptiků, jak už to tak bývá, zdála být nejpravděpo­dobnější (jedinou) příčinou podivuhodných jevů, tedy hledaným lidským fakto­rem. Intenzita jevů v posledním byd­lišti rodiny Toprakových postupně slábla, až na­konec bez toho, že by někdo daný fenomén objasnil, prostě a jed­noduše všechny úkazy vymi­zely.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se v Turecku jiní obyvatelé měst a vesnic s neuvěřitelnými případy samovznícení nesetkávají. Ve skutečnosti však danou kauzu následovalo několik po­dobných událostí. Tak například v listopadu 2011 docházelo k sa­movznícení v domě rodiny Ta­so­vých, o čemž informovaly turecké diváky nejrůznější televizní štáby. Další po­dobný případ byl pak hlášen na konci září 2013 z města Tatvanu v provincii Bitlis ve východním Tu­recku.  V růz­ných částech svého domu spolu s manželkou a dětmi pozoroval záhadná samovznícení Mehmet Eli ve druhém týdnu ra­madánu. Na zem se tu nejdříve kácely skříně, padaly regály, zbláznily se kuchyňské spotřebiče, dokonce se tu jaksi sama od sebe převrhla těžká lednice a vypnutá pračka (nutno podotknout, že se zdejší situace nápadně podobala české kauze z Bobrové na Žďársku, kde byly podobné jevy pozorovány v předjaří roku 2006). Projevy údajného polter­ge­ista pak završila pozorovaná samovznícení. Spontánně se tu vznítila po­hovka, ko­berce, skříně, postele i přikrývky. Případ prošetřovaly místní úřady, které zde opět žádného žháře či pyro­mana neobjevily. Za mimořádný tu byl označován poznatek majitele domu: kouř a oheň zde neměly mít obvyklou barvu. Kouř byl údajně ná­padně bílý, barva vznikajícího ohně byla ze­lená. Údajná neobvyklá barva ohně ovšem neměla nic spo­lečného s blíže neurčenými chemikáliemi, kterými si podle skeptiků měli obyvatelé domu svůj nábytek a koberce polévat a sami (i když na vyba­vení domácnosti dlouho šetřili) vše za­palovat. Neboť zbytky či náznaky chemikálií zde hasiči, přivolaní k  požárům, neobjevili.

Pokud pod těmito řádky kliknete na odkaz, můžete shlédnout dramatické záběry z listopadu 2011, kdy se obje­vovalo sa­movznícení v domě rodiny Tasových. Jejich trápení trvalo déle než tři měsíce, přičemž zdejší situace (i když jde o jiné kulturní prostředí) se svým způsobem podobala zoufalé situaci obyvatel v italském Canneto di Caronia z roku 2004.

Záběry z listopadu 2011, kdy se objevovalo samovznícení v domě rodiny Tasových :

http://www.youtube.com/watch?v=oYDXrY6FmqM

Samovznícení v domě Zeki Topraka :

http://www.youtube.com/watch?v=GA0mviJfmww

Na obrázku vlevo následky samovznícení v Turecku, vpravo pak záběr divanu poškozeného sa­movznícením v Itálii.

Podobně v červnu 2011 záhadné požáry prakticky zničily dům a majetek rodiny z Hopewellu v provincii KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice. Jak říká Mashoba Mthembu, majitel domu, k prvnímu samovznícení zde došlo v posteli, na které spal. Pak se začal oheň objevovat i na matracích v jiných místnostech: "Zpočátku jsme si mysleli, že to snad způsobily děti, které si hrály s ohněm. Ale pak se věc vyhrotila a oheň se stal neovladatelným. Jen jsme začali jeden hasit, objevil se další oheň jinde." Samovznícením byl poškozen i dům jeho dcery, který je přes ulici. Hasiči a manažeři týmu krizového řízení, kteří byli povoláni k požárům, byli tím, co zde pozorovali, zmateni.  Neboť sami viděli jak bez zjevných příčin vznikající oheň propálil věci, vynášené z domu. A vesměs se shodli na tom, že toto byl první oheň svého druhu, jakého byli svědky.    

Není možné nadále odmítat fakt, že se mohou zničehož nic, nečekaně a spontánně, jaksi samy od sebe, před zraky přítomných osob některé předměty bez viditelných příčin vznítit. I když jsou takovéto fyzikální jevy sporadické a vyskytují se v dané chvíli jen v dané lokalitě. Při studiu to­hoto fenoménu nelze zaměňovat vědecká kriteria za obyčejný zdravý či selský ro­zum (common sense). Mýty zdravého rozumu nepředpokládají všechny stránky, všechny vztahy a zprostředko­vání jevů. Takový způsob nazírání dříve či později nutně narazí vždy na hranici, za kterou je už jed­nostranný, omezený, a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednot­livé věci zapo­míná na jejich souvislosti (pro příklad ze světa fyziky nemusíme chodit daleko, stačí se ohléd­nout za tolik dnes populárními nanomateriály, u nichž vstupují do hry kompliko­vané jevy ze světa fyziky, které nejsou na první pohled zřejmé a viditelně se vzpírají zdravému selskému ro­zumu). Rozpory ovšem nelze po vzoru vědeckých fundamentalistů řešit metodou "ex cathedra", tedy od stolu, formálně. Metodou, která v případě fenoménu zvaného Idiopatic Spontaneous Combustion (ISC) vede k poznání, je metoda "ex occasione", tedy z nastalé sku­tečnosti, z fak­tické situace. Na staré ang­lické přísloví „The proof of the pudding is in eating“ (pu­dink zkoušíme tím, že ho jíme) skutečný badatel v případě přírodních jevů nezapomíná.

Tak jako se vědci vydávají do terénu za studiem tornád nebo blesků, je třeba se při studiu pří­rodních jevů zvaných samovznícení, pokud je chtějí přírodovědci pochopit a vysvětlit, vydat i na místa, kde se lidé s těmito neobvyklými, hrůzu v nich budícími jevy setkávají. Zde ještě pořád platí i u nás známá, stará poučka arabských mudrců: když nejde hora k Mohamodovi, musí Mo­hamed k hoře. Neboť tu rozhodně nejde o žádné optické klamy, halucinace, nebo bludy pomatenců, jak se nám snaží namluvit někteří nositelé vě­deckých titulů, pro které všechny jevy, které nedokáží vy­světlit, jednoduše neexistují. Vždyť za posledních několik desetiletí se objevilo již ta­kové množství věrohodných očitých svědků, kteří přírodní jev zvaný idiopatické spontánní vzní­cení (ISC) popisovali, že o vlastní existenci to­hoto fenoménu nelze pochybovat. Je pravda, že pozorovaná ISC mnohdy představují průvodní jevy (epifonemény) v případě úkazů, dosud v rámci dlouholetých tradic souhrnně označovaných za projevy fenoménu nazývaného poltergeist. Jenže fenomén zvaný poltergeist, coby přírodní, i když do­sud neobjasněný jev, ve skutečnosti nemá a nikdy neměl nic společného s duchy, démony nebo džiny a jinou „nečistou sílou“. Vždy se jednalo, a dodnes se jedná, o re­álné fyzikální vlivy. Při­čemž existenci tohoto fenoménu potvr­zují opakující se výpovědi věrohod­ných očitých svědků jakými jsou lékaři, hasiči, nebo policisté. 

Ostatně projevy fenoménu zvaného poltergeist byly již v různých koutech světa pozorovány i na policejních stanicích. Jeden z posledních případů se odehrál v říjnu 2007 v obci Ramol (okres Ahmedabad), nacházející se na území státu Gujarat v severozápadní části Indie. Zdejší policejní stanice byla zřízena v objektu bývalého mlýna. Netrvalo dlouho a při nočních službách se tu za­čali policisté v rekonstruovaných prostorách setkávat se záhadným boucháním, samovolným převracením nábytku, ale i samovolným pohybem židlí a stolů, pro který nenacházeli žádné vy­světlení. Záreň se u nich projevovaly respirační (dýchací) potíže, kdy někteří z policistů pociťo­vali nepříjemný tlak na hrudi, jiní zas měli pocit, jako by je kdosi neviditelný škrtil. Podle vyjád­ření policejních důstojníků neviditelné síly terorizovaly ramolskou policejní stanici více než je­den měsíc. A jako se v západních zemích při zdánlivém řádění duchů zoufalí lidé obracejí na kněze praktikující exorcismus, pomáhal nakonec zdejším policistům ze služebny agresivní „nečisté síly“ tantrickými rituály vyhánět Ishwar Sadhu, modlící se k bohyni Meldi Mata, uctívané po ce­lém státě Gujarat. Tedy opět nádherná ukázka toho, jak přírodovědci v 21. století při výskytu ně­kterých přírodních jevů namísto toho, aby tyto tyto jevy zkoumali a objasňovali, ponechávají zmatenou a zoufalou laickou veřejnost napospas různým mystikům a okultistům.

Z novějších případů lze ještě vzpomenout kauzu z Nového Zélandu, kde v roce 2013 policisté potvrdili existenci neobvyklých jevů, označovaných za projevy poltergeista, na své služebně. Vše se odehrávalo ve městě Christchurch, což je největší město Jižního ostrova. Policejní stanice zde byla ve čtvrti Hornsby zřízena roku 1989 na místě, kde dříve býval katolický kostel, což ovšem nemá se zdejšími záhadnými jevy nic poslečného. Daleko důležitější je fakt, že se nachází město Christchurch v tektonicky aktivní oblasti, takže je sužováno častými zemětřeseními. Ovšem podivné bouchání a zvuky podobné krokům na schodech zde nebyly zapříčiněny seis­mickými otřesy. Jak prohlásil zde déle sloužící seržant Pete Laloli, s podivným nočním „strašením“ se on a jeho kolegové na policejní stanici v Hornby setkávají už řadu let. Avšak žádného původce zvuků, zdánlivě způsobených lidmi, zde nikdy neobjevili. Navíc zde bez vyjasněných příčin dochá­zí již delší čas k samovolnému rozsvěcení a zhasínání světel, ale i k samovolnému zapínání a vypínání elektroniky.

Ale vraťme se k samovznícení. Pro ty čtenáře, které zajímá zevrubnější pohled na daný feno­mén, si dovolím závěrem přidat trochu nudnějších informací. I když se v zahraničních sdě­lova­cích prostředcích pro zá­hadná samovzní­cení často užívá anglický termín „Spontaneous Com­bustion“ (SC), přes­nější označení tohoto fe­noménu představuje sousloví „Idiopatic Spontaneous Combus­tion“ (ISC), v češtině pak „idiopa­tické spontánní vznícení“ či „idiopatické samovznícení“, přičemž pod pojmem „idiopatický“ se ro­zumí „bez jakýchkoliv zná­mých příčin“. A bez jakýchkoliv zná­mých příčin jen proto, že u to­hoto přírodního jevu nebyl výzkum, při kterém zís­kává vědecká obec měřením po­třebná data, dosud ukončen, ba v drtivé většině jeho výskytů dokonce nebyl ani zahájen.

Ale co že se pod pojmem „samovznícení“ vlastně rozumí? Pokud vyjdeme z toho, že zapálení ně­jaké látky není závislé jen na plameni, elektrickém proudu, jiskře, nebo rozžhavenému drátu, do­jdeme k poznatku, že směs látek s kyslíkem nebo vzduchem je možné zapálit určitým zvýše­ním teploty, nazývaným teplotou vznícení. Teplota vznícení je málo závislá na tlaku. Větší vliv má odvod tepla a předešlý průběh reakce. Určitou úlohu hraje také struktura látky. Teplotou vzní­cení se pak rozumí nejmenší teplota, na kterou musí být směs látky se vzduchem zahřáta, aby se okamžitě zapálila. Dle příčin vznícení pak bývá samovznícení obecně rozdělováno na fyzikální, che­mické a biologické.

V uvedených případech „záhadných samovznícení“ z Itálie a Turecka, tak jako u jiných adekvát­ních případů ISC evidovaných v nejrůznějších zemích, nemůžeme hovořit o biologickém (či bio­chemickém) samovznícení, neboť k tomu dochází (zejména u nedosušených rostlinných materi­álů jakými jsou luskoviny, obilniny, seno či listí) působením mikrobiologického impulsu, kdy teplo vzniká čin­ností mikroorganismů. Přičemž podmínkou pro biologické samovznícení je nerovno­měrné rozlo­žení vlhkosti a tím různorodá jakost vrstvené hmoty.

K chemickému samovznícení pak dochází stykem dvou nebo více látek, při němž probíhá exo­termická reakce (vzniká velké teplo). Tyto chemické děje jsou obyčejně vyvolané stykem s kyslí­kem (oxidace). Do této skupiny patří látky samozápalné při styku se vzduchem (bílý fosfor, si­lany, borany, čerstvě připravené práškové kovy, fermeže). Patří sem jen některé tuky a oleje (musí obsahovat nenasycenou vazbu, musí mít velký povrch k oxidaci a malý k odvodu tepla, množství nasáklého oleje musí být optimální a hustota porézní hmoty musí být také optimální). Ale chemické děje mohou být vyvolané i stykem s vodou. Jde o látky, které reagují s vodou za vzniku hořlavých produktů, které se mohou uvolňovaným teplem vznítit, nebo které při styku s vodou vyvíjejí teplo a tím se vznítí hořlavá látka v jejich blízkosti (sodík, draslík, rubidium, váp­ník, kar­bid vápenatý a jiné karbidy). Zrovna tak ovšem mohou být chemické děje vyvolané sty­kem s okysličovadly, která značně snižují teplotu vznícení. Mohou ji tedy snížit až na teplotu místnosti a vyvolat samovznícení (kyslík, chlor, brom, jod, oxidy). 

Naproti tomu fyzikální samovznícení je způsobené adsorbcí (vázáním na povrch) plynů a par, při kterém vzniká teplo. Příkladem tohoto typu je samovznícení uhlí, kde obsažený uhlík má schop­nost svým povrchem pohlcovat plyny a páry, přičemž vzniká teplo. Samovznícení uhlí napo­máhá skladování ve velkých hromadách (je splněna podmínka malého povrchu k odvodu tepla). Další fyzikální samovznícení představuje samovznícení tepelné, ke kterému dochází dlouhodo­bým působením tepla v prostředí s nevy­sokou teplotou, nepřevyšující teplotu vznícení daného materiálu. Protože v důsledku okolní teploty se teplo neodvádí, kumuluje se v materiálu až na teplotu vznícení (zazděný trám v komíně). A konečně známe i fyzikální samovznícení ohřevem látky, zapříčiněným úderem (třaskaviny), nebo elektrickým výbojem. 

Jestliže tedy za případy pojednávaných italských a tureckých samovznícení jako přírodních jevů ne­budeme hledat (ve skutečnosti v dané situaci nejméně pravděpo­dobný) lidský faktor, coby možnost, že si lidé vybavení svých domácností prostřednic­tvím něja­kých chemikálií zapalovali sami, pak nutně do­jdeme k závěru, že se tu jedná o samo­vznícení fyzikální. A pokud shrneme dosavadní chabé poznatky o výše po­jednávaném idiopatickém spontánním vznícení (ISC), na­sbírané nejrůzněj­šími badateli za po­sledních zhruba sto let, pak se zdá být toto vznícení nejblíže samovzní­cení zapříčiněnému ohře­vem látky elektrickým výbojem. Ostatně tomu nasvědčují i dosavadní vý­sledky sporadického mapování ISC týmy techniků, kdy nejrůznější přístroje či mě­řící zaří­zení zaznamenávaly vý­razné fyzikální anomálie, například pulsy neobvykle silných elek­tromagnetic­kých polí. Tato pole, ani některými badateli uvažované nízkoteplotní plazma (io­nizo­vaný plyn vykazující kva­zineutralitu a kolektivní chování), v bezprostředním okolí neregistrujeme svým zrakem a je tedy pochopitelné, že fyzikální při­činy ISC byly, jsou a budou pro všechny ne­šťastníky, kteří se ve svých příbytcích s tímto přírod­ním jevem setkávali, setkávají a ještě budou setkávat, sku­tečně „ne­viditelné“.    

P.s.: I když výsledky výzkumu v případě fenoménu Idiopatic Spontaneous Com­bus­tion (ISC), tedy v článku pojednáva­ného „idiopa­tického spontánního vznícení“, mohou dle mého soudu odhalit i případné souvislosti se samovznícením oděvu na lidech, netýká se tento dvoudílný člá­nek vzácně se vyskytujícího fenoménu nazývaného „lidské samovznícení“, někdy též SHC z an­glic­kého Spontaneous Human Combustion, prezentovaného v médiích jako samovolné vznícení lid­ského těla. A nemá nic společného s takzvanou pyrokinezí, v médiích prezentovanou jako ovládání ohně lidskou myslí.