Podle teoretiků vědy se mohou za vědecké považovat pouze ty teorie a hypotézy, které jsou vyvratitelné, tedy falzifikovatelné. Kritérium vědeckosti nějaké hypotézy pak paradoxně nespočívá ani tak v možnosti nalézt příklady, které ji potvrzují, jako spíše v tom, že hypotéza sama připouští možnost experimentu, který by danou hypotézu vyvrátil. Čím více je pak hypotéza vystavena možnosti svého vyvrácení, tím větší hodnotu z hlediska tohoto principu má pro vědu. A v tomto smyslu si můžeme zde uvést jednu falzifikaci lidmi vnímaných, z hlediska klasické fyziky neexistujících barev.
Experiment sám je možné zorganizovat i v některé škole, a to v nočních hodinách, kdy je škola prázdná a kdy nebude okny do vybrané místnosti pronikat tolik světla jako ve dne. Jednu z učeben je totiž třeba zatemnit a proměnit ji v jednoduchou temnou komoru. Tedy místnost zatemnit tak, aby do ní z exteriéru nepronikalo vůbec žádné světlo (nejen z pouličního osvětlení, ale například ani svit Měsíce) a aby v této místnosti nebyly žádné elektrospotřebiče či elektronická zařízení s diodami, které by mohly svým svitem narušovat hlubokou tmu. Dveře na chodbu by pak měly dobře přiléhat, ale je také možné je opatřit závěsy, aby tudy do učebny nepronikalo světlo stropních svítidel z chodby (případně lze světla na chodbách vždy na určitou dobu pozhasínat). Samozřejmě však pro vybudování temných komor jsou nejideálnější sklepní prostory. Dobře zatemněnou místnost, připomínající temnou komoru, pak nasvítíme čistě sodíkovým světlem. A protože je čistě sodíkové světlo monochromaticky žluté a neobsahuje žádné jiné vlnové délky z viditelného spektra, vidí člověk za normálních okolností v takto nasvícené místnosti její stěny i strop pouze jako žluté. Proto také můžeme nazývat takovýto prostor „žlutou komorou“.
Experimentu se zúčastní několik dobrovolníků, například z řad studentů, nejlépe 10 osob.Ve žluté komoře bude vystaveno pozorováním jednotlivých pokusných osob celkem 5 stejných předmětů, identických svými rozměry a tvary, avšak v různých barvách. Například krabice, kdy každou z nich charakterizuje některá z těchto pěti barev: červená, žlutá, modrá, zelená a bílá. Zrak všech pokusných osob je třeba před experimentem ovlivňovat prizmatickými segmenty, tak jak to v Insbrucku činil v minulém století profesor Dr. Ivo Kohler (1915-1985), navazující na pokusy kolegy Dr. Hajose. S prizmatickými brýlemi či hranolovými soustavami však experimentoval již americký psycholog George Malcom Stratton (1865 -1957) ve Wundtově laboratoři v Lipsku, později pak v laboratoři na Berkeley.
Při nošení Kohlerových prizmat, tedy prizmatických brýlí, pokusná osoba vidí všechny přímky pokřivené, úhly zkreslené a ostré kontury objektů překryté zářivými barvami, přičemž také dochází k diplopii (dvojitému vidění). Navíc mohou velké předměty vykonávat zdánlivé pohyby, když pokusná osoba pohne hlavou. Důsledkem je pak nejistota při pohybu v cizím prostředí a subjekt se tak musí učit vnímat prizmaty pozměněný svět při běžných činnostech jako je chůze, běh, nebo pohyb v přeplněných prostorách. Avšak po několika málo dnech se bizarní svět nositele prizmatických brýlí normalizuje, zkreslení i zdvojení obrazu pomalu slábnou. Nakonec má zhruba po šesti dnech subjekt dojem již normálního, opticky stabilního okolního světa. Když pak prizmatické brýle odloží, jeví se mu okolní svět opět podivný. Přímky se ohýbají tentokrát na opačnou stranu a obrysy objektů se znovu rozplývají v zářivých barvách, což bývá lidově označováno za vidění aury. A právě tyto osoby, které se po odložení brýlí nacházejí ve stadiu dlouhodobého vidění barevných okrajů či aury na objektech, mohou podle některých badatelů ve žluté komoře vidět barvy, pro běžného pozorovatele neviditelné. V případě našeho experimentu nejspíše nebude třeba zrak pokusných osob na prizmatické brýle adaptovat úplně, tedy po celý týden. Pilotní testy nám mohou ukázat, po kolika hodinách se může zrak pokusných osob přizpůsobit prizmatům do té míry, že při běžném denním či umělém světle po sejmutí brýlí vidí po delší dobu kontury předmětů překryté barevnými okraji, tedy tzv. aurou či korónou, kterou se zdá být vnímání barev ve žluté komoře podmíněno.
A nyní o průběhu experimentu. Na chodbě, před vchodem do monochromaticky nasvícené žluté komory, nejprve vyzve experimentátor pokusnou osobu, aby si sejmula prizmatické brýle a zadívala se ve světle stropních svítidel na několik předmětů, vystavených poblíž. Jestliže pokusná osoba vidí ostré kontury předmětů překryté zářivými barevnými okraji, což bývá označováno za vidění aury, může vejít spolu s experimentátorem do místnosti nasvícené sodíkovým světlem. Ve žluté komoře (kde je celý experiment nahráván jednoduchou webovou kamerou s mikrofonem) pak experimentátor pokusnou osobu vyzve, aby se zadívala na zde vystavovaných 5 předmětů.
Experimentátor sám všechny zdejší předměty nevidí v barvách, tudíž v tuto chvíli neví, jaké barvy ve skutečnosti vystavované předměty mají (červená, žlutá, modrá, zelená a bílá). Přinejmenším nezná alespoň pořadí jednotlivých barev ve smyslu experimentálního pravidla „dvakrát naslepo“. Pak experimentátor pokusnou osobu požádá, aby mu postupně hlásila barvu všech pěti zde vystavených předmětů (po celou dobu experimentu jednotně, například z leva do prava). Neboť se dá očekávat, že pokusná osoba uvidí krabice v různých barvách, pro experimentátora v této chvíli neviditelných.
Asistent v sousední místnosti či učebně, kde díky technice vidí a slyší (případně díky mikrofonu jenom slyší) vše, co se ve žluté komoře odehrává, do tiskopisů s kolonkami zapisuje každou z pokusných osob nahlašovaných barev jednotlivých krabic. Po splnění zadaného úkolu pokusná osoba spolu s experimentátorem opustí žlutou komoru. Přičemž bude tato osoba experimentátorem převedena do jiné učebny či místnosti, určené pro pokusné osoby, které test již absolvovaly, aby tak nemohla další návštěvníky žluté komory ovlivňovat svými poznatky. Takto se při pozorování vystavených pěti předmětů o pěti různých barvách v monochromaticky nasvícené žluté komoře vystřídá postupně všech 10 pokusných osob, jejichž zrak byl před experimentem ovlivňován prizmatickými brýlemi. Pak bude experiment vyhodnocen.
Není až tak důležité, jaké barvy pokusné osoby na předmětech uvidí. Důležitější je, zda všechny osoby uvidí stejné barvy. Jestliže pokusné osoby uvidí to samé, tedy budou ve žluté komoře identifikovat ve stejném pořadí z leva do prava tytéž barvy vystavených předmětů, pak se tu rozhodně nejedná o žádné halucinace. Nýbrž o dosud exaktně neinterpretovanou zákonitost lidského vnímání (odrazu objektivní reality ve vědomí), respektive zrakové funkce, které nám všem za určitých podmínek umožňují uvidět barvy zdánlivě neexistující.
Pokud zjistíme, že pokusné osoby sice nabarvené krabice ve žluté komoře viděly v pro nás neexistujících barvách, ale jejich vnímání jednotlivých barev se výrazně liší, tedy že jednotlivým krabicím přisuzují různé osoby různé barvy, můžeme v dalším, kontrolním experimentu ještě ověřit vliv sugesce na pozorování barev. V kontrolním experimentu na chodbě před žlutou komorou jinou skupinu pokusných osob bude experimentátor ovlivňovat svými výroky v tom smyslu, že experimentátoři jsou přesvědčeni o tom, že všechny osoby, bez rozdílu věku a pohlaví, uvidí na krabicích úplně stejné barvy, a to v takovém pořadí, které se nejčastěji objevovalo v prvním, základním experimentu. Pak všechny pokusné osoby zavede experimentátor do žluté komory. Zde pokusné osoby, jejichž zrak byl tak jako v základním experimentu, tedy stejným způsobem, ovlivňován prizmatickými brýlemi, vyzve k zaměření pozornosti na vystavené krabice. Načež postupně jednotlivé osoby požádá o pravdivý popis jimi subjektivně vnímaných barev na krabicích. Po ukončení experimentu budou výpovědi pokusných osob vyhodnoceny.
_______________________________________________________________________
Poznámka pod čarou
Ještě k výhradám vědeckých fundamentalistů z řad fyziků. Není pravdivé jejich tvrzení, že fyzika nezná barvy zdánlivě neexistující. Vždyť o takovýchto barvách nakonec hovoří i věhlasný fyzik Richard Philips Feynman (1918-1988), laureát Nobelovy ceny za fyziku (rozvinul kvantovou elektrodynamiku spolu se Schwingerem a Tomonogou), ve svých přednáškách v kapitole 36., nazvané Mechanizmus vidění. Jedná se o kotouč, rozdělený na několik dílů jako naporcovaný dort, kde jednotlivé díly jsou střídavě bílé a černé. Když se kotouč roztočí, vidí na něm pozorovatel barvy, které žádný z fyziků dosud nedokázal vysvětlit (Feynmanovy přednášky z fyziky. Fragment, 2000).
