Dodatek k vymítání zvanému exorcismus

„Podle pohledu většiny psychiatrů „stav posedlosti“ neexistuje, nebo jinak nahlíženo, to co je z hle­diska exorcismu posedlost, má přirozenou příčinu v duševní chorobě. Méně obvyklý pohled, který není v přímém sporu s náboženskou tradicí, se pouze staví skepticky k názoru, že lze snadno roz­lišit případnou posedlost a duševní chorobu, a to především kvůli diferenciální diagnostice, která se dosud nachází v plenkách“ (Zdroj: WIKIPEDIE).

Někteří čtenáři mého dopisu děkanovi Katolické teologické fakulty UK mi po jeho zveřej­nění na tomto blogu spěchali sdělit své dojmy. Jeden z nich např. cítil po­třebu mne litovat pro mé názory, při­čemž soudí, že brzy umřu, a tak mi nakonec přeje, abych se „na druhém břehu, kde vládnou tro­chu jiná pravidla“ přece jen setkal se "Světlem" a ne s "Tmou". K tomu mi ještě do­poručil knihu MUDr. Raymonda A. Moo­dyho Život po životě, kterou jsem já četl s největší pravdě­podobní dříve, než jej vůbec na tuto knihu někdo upozornil. Také mi ve svém mailu přeposlal názor jedné paní, co zná Vojtěcha Kodeta osobně: „Ahoj, takové svinstvo. Nevím kolika lidem Vojtěch K. po­mohl, ale mně určitě. Pe­tře, jestli s tím souhlasíš, tak to pošli také dál, aby se za něho lidé mohli modlit. Mně to poslal pro­testant, co mně přivedl ke Kristu. Bohužel ne­mám katolíky v seznamu.“                                              

Jiný čtenář mne spěchal zas ujistit, že pater Kodet „není ani hlupák, ani neprovozuje jakýsi šama­nizmus“, i když jsem ni­kde ani v nejmenším nenaznačil, že bych snad o inteligenci patera Kodeta, velmi vzdělaného člověka, někdy pochyboval, nebo že bych jej dokonce označil za pohan­ského šamana. Nikdy jsem také vůči němu nechoval a ani nechovám žádnou zášť. V případě do­šlých mi ohlasů zde tedy mohu zopakovat příhodný výrok fyzika Williama Crookese, který se v 70. létech 19. století zabýval tzv. projevy mediumity ze spiritistických seancí a na adresu svých opo­nentů tehdy prohlásil: "Někteří kritici dopustili se však omylu, že hledí na mne jako na zastánce zcela ur­čitých názorů, jež mi ráčí připisovati... Spletli si ze svých domněnek slaměné panáky a do těch nyní rázně buší, domníva­jíce se, že se tím dotýkají mé osoby."  

Vraťme se však k doktorem Kodetem zmiňovanému prokletí, které údajně může ovlivnit život celé ro­diny do něko­lika gene­rací, přičemž „naprostá většina prokletí na lidi dopadne bez jejich kon­krét­ního zavi­nění. Stanou se obětí kletby, i když nic špatného neudělali“. Pokud jsou ale dnešní psy­chické či psychosoma­tické potíže některého člo­věka způso­beny prokletím jeho předka, jak po­tom klient, který o své zátěži z minulosti neměl dosud ani potuchy, na to vlastně dnes při­šel? Zřejmě buď on sám, nebo jeho terapeut umí komunikovat s dávno již ze­snulými oso­bami z řad příbuzných, které mu tuto in­for­maci poskytly. Nebo tu jde o metempsy­chózu, tedy nauku o posmrtném přerodu či pře­chodu duše v jiná těla. To už jsme ovšem u principu reinkar­nační či re­gresní psychoterapie, která je ze stránek našich léčitelů známa též jako „hlubinná abre­aktivní psy­choterapie“, tedy psy­chotera­pie, která vy­chází z předpokladu, že psychické a psy­cho­somatické potíže, jimiž lidé trpí, ve své pod­statě mají být následky traumat z minulých životů. Kli­enti putují za pomoci reinkarnačního tera­pe­uta do mi­nulosti, kde mají obje­vit kým dříve byli a co tenkrát pro­žili. Podstatou takové terapie je víra, že zážitky z minulých životů či vtělení formují naše současné jednání a mohou tak působit jak psy­chické, tak i fyzické problémy. Ovšem sama příčinná souvis­lost mezi momentálními zdravot­ními pro­blémy klienta a jeho minulými životy je pouhou spe­kulací, neboť při každé re­gre­sivní psychoterapii se musí tera­peut opírat o subjektivní vjemy a po­city svého klienta. Zde také platí, že psychologie jako taková spatřuje příčiny duševního stavu a jeho poruch vý­hradně v tomto životě. A víra, že psychické nebo fyzické pro­blémy souvisejí s minulým životem, klientům brání za­ujmout k psychickým problémům zcela reálný postoj.

K vymítání pater V. Kodet pak podotýká: „O této pro­blematice vyšla v poslední době kniha od ital­ského exorcisty Gabriela Amortha - Exorcisté a psy­chiatři. Ale obecně vzato už tu není úplné in­formační vakuum. Vyšlo několik knih s touto téma­tikou, o něčem pojednává ve svých knihách také jiný známý exorcista P. Elias Vella a v naklada­telství Academia vyšla zase solidní kniha o esote­rice“. Doporučuje tak knihu o esoterice Hugo Stamma, vydanou v roce 2000 v Zürichu a Mni­chově, u nás v zápětí pak nakladatelstvím Acade­mia v roce 2002. Jde o velmi zajímavou souvis­lost, ne­boť v této publikaci je citován Alan Watts, jenž víru v duchy i posmrtný život ko­mentuje těmito slovy: „Kdyby mohlo být objektivně a vědecky dokázáno, že život po smrti a nadpři­rozené bytosti existují, mělo by to v náboženském smyslu po­dobný význam jako objev nového kontinentu, exis­tence života na Marsu nebo využití elektřiny“.

Sám Hugo Stamm zde, mimo jiné, pak rozebírá převtělování: „Kdo uznává biologickou evoluční teorii nebo poznatky ge­netiky, musí učení o reinkarnaci odmítnout jako mýtus. Teorie karmy tvrdí, že člověk dědí pova­hové vlastnosti po lidech, kterými byl v minulých životech, s nimiž není pří­buzný. Nauka o dědič­nosti naopak vychází z toho, že nejen biologické struktury, nýbrž i povahové osobní vlastnosti jsou geneticky zakódovány a dědí se po příbuzných. Člověka tedy nemohou utvářet geny a karma zá­roveň. Buď věříme esoterice, nebo nauce o dědičnosti“. Stamm také upo­zorňuje na fakt, že ranné křesťanství opravdu znalo zno­vuzrození: pod tímto znovuzrozením však bylo rozuměno, že se duch a moc Ježíše Krista přenáší na jednotlivé křesťany, a ne že se člověk rodí do více životů v nějaké metempsychóze. Pak je ale málo pravděpo­dobné, že by se doktor teologie Vojtěch Kodet, který je obeznámen s těmito fakty, ve sku­tečnosti zabý­val traumaty z tzv. minulých životů.              

Hugo Stamm ovšem také kritizuje směšování psychoterapie a duchovního léčitelství, neboť „psy­chologie a du­chovní nauky se v podstatné části navzájem vylučují. Buď mají psychické potíže nad­smyslové pří­činy a je nutné k nim přistupovat alternativními metodami, nebo mají psychologické příčiny a musí se k nim přistupovat psychoterapeuticky. Alternativní terapeuti, kteří používají psy­chologic­kých metod, se tak koneckonců prohřešují na svých duchovních zásadách. A psychotera­peuti, kteří po­užívají „nadsmyslové praktiky“, opouštějí půdu prokazatelných metod. Psychický jev nelze vykládat napůl psychologicky a napůl nadsmyslově.“ (Hugo Stamm - Pozor esoterika, Aca­demia, Praha 2002). Jinak řečeno, v mnoha různých komunitách se dnes prakti­kuje psychote­rapie. I v těchto komu­nitách chce být psychotera­pie léčbou, možná i profylaxí a re­habilitací poruch zdraví, která se uskutečňuje psy­chologickými prostředky, tedy prostředky komu­nikační a vztahové po­vahy. Vlastní psychoterapie zde pro­bíhá jako vědomá, záměrná, avšak často vědeckými či me­dicínskými poznatky nepodlo­žená in­terakce mezi terapeutem a pacien­tem. I zde však platí, že předmě­tem psychoterapie je lid­ské zdraví a ty jeho po­ruchy, jež jsou ovlivnitelné psycho­logicky.         

V této souvislosti bych rád citoval text z internetu, jehož autorem je náš přední odborník, klinický psycholog a zejména psychoterapeut prof. PhDr. Jan Vymětal, dnes emeritní přednosta Ústavu pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK v Praze: „V sou­časné době platí v medicíně biopsycho­sociální para­digma, obohacené o ekologickou, kulturní, du­chovní a etickou stránku člověka. Před­chozí věta znamená, že při po­moci nemocnému jedinci (a jeho nejbližším) i při prevenci poruch zdraví, nutno uvažovat (a zpravidla i ovliv­ňovat) všechny dříve jmenované di­menze a stránky člo­věka. Uskuteč­ňovat zmíněnou intenci v praxi není pocho­pitelně vůbec snadné, vyžaduje to týmový přístup, tedy i spolupráci s odborníky i nelékařských oborů, stejně jako široké vzdělání u lékařek a lékařů. Uvažo­vaný přístup je však ne­zbytný, pokud chceme postupo­vat lege artis, jelikož odpovídá vědeckému poznání v oborech, které souvisejí s lidským zdravím a jeho po­ruchami“ (Jan Vymětal - Úvod do psychoterapie. Grada 2010).              

I když představený kar­melitánů pater Vojtěch Kodet v rozhovoru pro Ka­tolický týde­ník při zmínkách o vymítání doporu­čuje čtená­řům několik publikací, na tu vůbec nejdůležitější, kterou v roce 1996 vydalo Karmelitán­ské nakla­datel­ství Kostelní Vydří, jaksi pozapomněl. Jedná se o útlou knížečku „Magie, zlí du­chové, satan­ské obřady“, též známou jako Pastýřský list toskánských biskupů. Zde se totiž, v souladu s výše uvede­ným textem prof. Vymětala, říká: „V případech, kdy není dosta­tečná jistota, že jde o skutečnou po­sedlost, ať se nekoná exorcismus... V každém případě ať se přivolají na po­moc od­borní lékaři a psychiatři, vědecky připravení a ve svém oboru osvědčení. Bylo by v této věci vhodné ustanovit v každé diecézi - pokud se tak už nestalo - interdisciplinární sku­pinu odborníků, která by trvale spolupracovala s biskupem a s pověřenými kněžími jako skupina odborná, poradní a pomocná pro rozpoznávání jednotlivých případů.“                          

Není tedy důležité kdy a kde doktor teologie Vojtěch Kodet praktikoval vymítání zlých duchů, ale kolik dok­torů medicíny (a kteří) tvořilo jeho tým. A možná nám i Jaroslav Brož, Th.D., S.S.L. z Katolické teologické fakulty UK představí všechny ty odborné lékaře a psychiatry, kteří mu „i ně­kolikrát za měsíc“ pomáhají v Praze rozpoznat skutečnou posedlost od jisté lehkověrnosti, s jakou se vě­řící domnívají, že jsou předmětem čar, zlého osudu nebo prokletí, jež na ně uvalili jiní. Neboť Ri­tuál exorcismů v takovýchto případech jasně říká: „Ať jim neupírají duchovní pomoc, ale žádným způsobem ať nekonají exorcismy“. Jednoduše řečeno: i takové vymítání, zasahující do sfér poruch lidského zdraví, má ve skutečnosti z pohledu teologů, v průkazné shodě s moderní medicínou, dnes již jasně for­mulovaná pravi­dla. 

STOJÍ ZA PŘEČTENÍ

Kateřina Knytlová - Exorcismus a psychiatrie. Pluralita pohledu na duševní zdraví v současné ka­tolické církvi (bakalářská diplomová práce):

http://is.muni.cz/th/179703/ff_b/text_bakalarske_prace.pdf