Volba(y) bez komentáře

Čtyři krát čtyři roční období vždycky utečou jako voda. Škoda. Jsme zase o nějaký ten pátek starší, což ovšem vůbec neznamená, že moudřejší. Končí totiž i další jedno období - volební, a tentokrát poněkud předčasně... Zase jednou tak budeme mít možnost na vlastní oči zblízka spatřit TY, z nichž někteří (některé) nás pak dalších pár let budou u obrazovek a při čtení novin přivádět tu v úžas, tu v zoufalství.

                Milí spoluobčané, ANO a hlavu vzhůru! Život je věcí volby, a tak nezapomeňte, že především volby dělají člověka. Proto dávejte pozor na to CO, a hlavně KOHO volíte. Císařovy nové šaty se už zaplaťpánbu dávno nenosí, neboť (doufejme, že neodvratně) pryč je doba, v níž, kdo chtěl jít k volbám mohl, a kdo nechtěl musel.

                Umět se správně rozhodnout však zpravidla ještě ne každý umí, zvlášť když se to na nás valí ze všech stran. Politici vylezou ze svých limuzín, sednou do dvoupatrových autobusů, na vlak (tramvaj atp.) či dokonce na kola a nebo dokonce pěšky (!) vyrazí mezi dělný lid. Tu nabídnou perníky, tu lechtivou podívanou, sem tam nabídnou koncert nějakého zpěváka co je stár, velmi stár a tudíž SUPERSTAR, onde si na vsi zasportují a nad pivem poklábosí nebo zůstanou na ocet – s tlačenkou a cibulí. Člověk by si v tu chvíli nejen na chvíli pomyslel, že jsou to lidé jako my. Ale...

                „Lidé bděte,“ prohlásil kdysi zakladatel PKOJF. „Mám vás rád,“ řekne vám dnes s oblibou také každý kanibal. I z řečí politiků jde někdy hlava kolem, a občas pěkně hodně daleko. Zkrátka lidi toho napovídaj, a ty se pak v tom občane vyznej. Zdravý selský rozum a chuť s tím něco udělat, by však měly alespoň většině z nás stačit. Jde jen o to, nenechat se zmást. Je totiž velice smutné, když to pak v duchu doby dopadne takto: „Svět je otázkou priorit,“ tvrdí jedna otřepaná reklamní fráze. Bohužel ta však má dvě fáze. První – JÁSOT, JÁSOT..., a druhou – JÁ sotva, JÁ sotva...

                Takže hlavně pozor na mimikry. Jsou velmi zrádné a člověk potom neví zda zažil veselou tragédii či smutnou komedii. Už dávno totiž neplatí, že podle nosa poznáš kosa. Život je jedno velké divadlo, a o tom, že se člověk nechá velmi snadno zmást není pochyb. Má tedy poslouchat CO jiní říkají nebo spíše sledovat CO svým jednáním sledují – ONI zvolení VYVOLENÍ? Bude to hodně těžké rozhodování, a tak si myslím, že Vám ani trochu nenapoví příběh, který se onehdy stal jedné mé známé. Tak kéž Vám ušlechtilé pohnutky, nenadzvednou žaludky…

                Po náročném pracovním týdnu, jenž rozhodně neměl zákonných 40 hodin, jsem se v jednom pátečním odpoledni vydala do města vyřídit nějaké neodkladné rodinné záležitosti. Zabranou do spousty myšlenek, mě náhle oslovili dva umolousaní chlapíci s cizím přízvukem. Vytržena ze svého dumání, jsem se nejprve strašně lekla. Když se však slušně zeptali na cestu k divadlu, řekla jsem si FUJ, že se nestydíš osobo! Ty v nich podle kabátu hned vidíš darebáky, a ti přece do divadla nechodí. Za trest ty slušné lidi, kteří po celotýdenní dřině ještě chvátají za kulturou, dovedeš k divadlu. Zahanbená jsem se tedy s nimi vrátila asi o půl kilometru zpátky, kousek od divadla ukázala na budovu a zavtipkovala: „Doufám, že dnes dávají alespoň Hamleta.“ – „Ho... pani, chceme sa zabavit s děvkamy, a bylo nám řeknuto, že jedinej pajzl s obsluhou nahoře BEZ je naproti divadlu...“