Buď zdráv a (u) vesel!

Arogance moci už dávno není jenom přízrakem plížícím se kolem našich příbytků, ale všudepřítomná šavlozubá bestie cenící na nás své tesáky, z kterých jde opravdový strach…

Kdokoliv, kdo nechce s vlky výti, může kdykoli dostat do brady, ať už má jen jednu, nebo si u blahobytného a vzájemně si dosypávaného koryta, vypěstoval brady dvě nebo i víc. Je zbytečné znova a znova tady zdůrazňovat, že vrána k vráně sedá a oči jí rozhodně nevyklove, že ruka ruku myje a prohlašovat, že kdo nečůrá s námi, čůrá proti nám.

Všichni už dávno a moc dobře víme, že ono příslovečné „Já na bráchu, brácha na mě,“ prostě víc než všeobecně platí, a to nemusíte být ani pokrevně spříznění. Jen vám holt nesmí čouhat sláma z bot či z gatí. Moc, a peníze s ní ruku v ruce jdoucí, je moc silná mo(c)tivace k tomu, dát v plen své čisté svědomí, šlapat po lidských ideálech a vysmívat se obyčejné poctivosti. Hlavní je být u vesel a držet basu.

Ta je samozřejmě nachystaná pouze pro ty, co tohle nechápou, anebo to snad, ,nedejbože, fakt chtějí změnit. Je mi teď moc líto těch „druholigových“ mocipánů, kteří ze dne na den jak ponožky mění své názory a z obrazovky svými leckdy nesmyslnými bláboly před veřejností a svými smečkami se marně snaží vysvětlovat své pohnutky. Je zcela evidentní, že se tu lidem ve velkém lže.

Nemám nic proti mluvčímu Ovčáčkovi, který jen stádu zpívá píseň, koho chleba jí. Mnohem smutnější je třeba postava šéfa hradního protokolu, který se jím sice ohání, ale jako chlap není schopen říct, sorry volové, ale ano, podělal jsem to. Ostatně hrad byl se „staženými“ trenclemi nachytán už několikrát, ale než převzít odpovědnost za své „rádobystátnické“ manýry je zjevně snadnější naplivat špínu na někoho jiného.

Stejně jako jistý sportovní boss, kterému přistály na účtu miliony, tak jedni mohou s širokým úsměvem svým ovečkám či těm šťourům z médií říct: „Já vám na to nebudu odpovídat...“, a druzí třeba zase „Ano, byl jsem u toho, ale na podrobnosti (rozhovoru, schůzky, jednání…) už se bohužel nepamatuji…“ ANO, bohužel. Politici totiž moc rádi zapomínají na plnění svých volebních slibů a lidé bohužel taky.

Vždyť vždy jsou tu přece mnohem závažnější problémy než je řešení naší budoucnosti. A tak se řeší, proč přiletěl prezident pozdě na pohřeb, a v souvislosti s kauzou daj-li mu (a kdo!?) tu medajli nebo nedaj-li mu (a kdo!?) tu medajli, se ten či onen táta s mámou, kdy, kde, jak a kolikrát potká s dalajlámou...

Komu bod zlomu zlomí vaz? Dle mého soudu je to úplně fuk, protože jestli někdo vidí v neoficiálním uctění činů statečného člověka, spíše počínající prezidentskou kampaň, a druhý zase v ocenění letitých kámošů z řad šoubyznysu nedůstojnou šaškárnu, je to všechno na pytel. A na ten patří hrubá záplata. Někdo by už konečně měl dostat jednu do brady, ale Brady to určitě není.