Pohádka o 12 měsíčkách

To, že i Špíčková Růženka má měsíčky 12x do roka, víme všichni nejen z biologie, ale snad abychom nezapomněli, reklamou agresivnější než naše vlastní ženy je nám to den co den mnohokrát (i s křidélky) připomínáno. A to jsem znal stoletou babu, která ještě v tomhle pokročilém věku měla krámy –  na půdě po Němcích, chce se mi natruc dodat…

Slabším náturám se omlouvám za ten poněkud drsnější úvod, ale v podstatě jde ve vší slušnosti trochu nadnesený vstup do dnešního tématu, kterým jsou hranice prolínání pohádkového a reálného světa. Prožili jsme to v dětském období a dosud to prožíváme individuálně všichni i dnes. Rozdíl mezi pohádkou a realitou je daný. Pohádka skončí dobře VŽDYCKY.

Avšak existují bohužel také smutné pohádky. Ne každý se totiž hned stane králem, jenž krom krásné princezny dostane věnem půl království k tomu. Na druhou stranu také v našem světě existují pohádkově bohatí. Ovšem jako známo, poctivost se vyplácí především v drobných, a protože peníze kazí charakter, může si kdejaký závistivec domýšlet kdeco… Naštěstí pro vyvolené, když se k nějakým penězům dostanou, většinou již ten charakter nemají, takže vlastně není co řešit. A navíc, na zatěžování si svědomí mají většinou své lidi, a s těmi ostatními pro jistotu jednají v rukavičkách – kvůli případným otiskům...

Rozporuplné pocity mi dnes a denně přinášejí naši politici. Mám rád pohádky a oni nám je vyprávějí často a vždy, a to nejenom v oněch k tomu určených pravidelných intervalech po dvou, resp. čtyřech letech. Možná stárnu a paměť mi už tolik neslouží, jen si tak nějak právě nemohu vzpomenout na některou z jejich pohádek, která by skončila dobře anebo alespoň ve smyslu jejich vyprávění. Naopak, LEVICE – PRAVICE, rány do palice lítají z obou stran. Zřejmě už konečně došlo na ono Žižkovo a spol. přijímání „pod obojí“...

Z věcí veřejných se slušnému člověku už dávno dělá šoufl a když při ranním Úsvitu zjistíte, že 9 členů jich skoro půlka ani neví, kam se z hnutí hnulo hezkých pár mega, není to zrovna TOP okamžik, ani v 09.00, ani v 10.00 hodin. „SOCky DEM, zas do práce,“ zavelí si mnozí z nás a jdeme zadělávat na čím dál tíž dostupnější koláče. A to nám naše vrchnost navařila marmelády... Po schodech pěšky dolů, neboť výtahy k moci jsou už jenom pro ty, co věří, že jednou bude líp! Halina Pawlowská sic tvrdí, „Díky za každé nové ÁNO,“ ale pro nepoučitelné k tomuto jen věcná poznámka. Ale to nesmíš být zase až tak moc PILNÝ Ivane. Když věříš na pohádky, pražského Golema oživíš jen v případě, znáš-li ty správné souvislosti a osobnosti. A poté zcela jedno jest, zda tvá energie se zove BÉM nebo ŠÉM…

Ale zpátky do pohádky. Lámán v kole současnosti mi už zcela může být naprosto fuk, zda Václav Babinský byl statečný zbojník nebo starý lotr mexický. Doba přináší nejen všelijaké nové agendy a agenty, ale také legendy a regenty. Ať tak či tak, v pohádce většina z nás rozhodně nežije, a utěšovat se tím, že i šeď má 50 odstínů je jenom výrazem čirého zoufalství.

Všichni ti KSČ – Kč rozdělované na Štěpána či Jakeše, obr Gross později hodně maličký, komu se nelení tomu se Zelení aneb Bursík dobrých nápadů, ODřepSy i Santa Klaus, spící sopka sTOPka, Véčka nebo Céčka Bárta Simsona či Úsvit nebo soumrak noční můry chcete-li, hnutí mysli k lepším zítřkům prozatím nedokázali nasměrovat ani v nejmenším.

Když tak teď kolem sebe sleduji, že námi těžce vydělané prachy končí v armádě lidí, kteří z ručních prací ovládají pouze tleskání (a to ještě sami sobě!), a která nás nejenže nechrání, ale naopak co nejpevněji drží hubou v teď momentálně hodně rozčvachtané rodné hlíně, není to zrovna pohádkový pocit. Mnozí tak raději hází peníze do Macochy, nebo do ní rovnou skáčou.

Ale i přesto všechno dokážu občas snít o tom, že jednou třeba přijde doba, kdy alespoň někteří z těch obracečů kabátů i se suitou svých asistentů, poradců a novodobých biřiců ze státních úřadů, co si mezi sebou rozdělují plody naší práce, skončí u výrobních pásů a zemi bude klidně od luxusního krbu vládní vily řídit pouhopouhých 12 pohádkově moudrých měsíčků.

Když každému dáme milion měsíčně, vyjde nás to mnohem levněji než poslouchat jalové kecy o ušetřených miliardách v tom či onom resortu, které ve finále stejně jiný lidově řečeno pro.ere, ať už prakticky nepostižitelným pochybením anonymního úředníka nebo špatným právním rozborem ke korytu povolaného právního týmu… Každý člen pohádkové vlády si odšéfuje ten svůj měsíc, v němž bude mít vzhledem k sudému počtu rozhodující hlas, za což dostane odsouhlasenou prémii, řekněme 250.000,-Kč. Tak s tímhle bych já na stará kolena problém fakt neměl.

Všem, kteří o mém dnešním blogu po jeho přečtení prohlásí, že je to utopistická sci-fi pohádka, děkuji. Pro ty, kteří pochopili, že už vlastně nemáme co ztratit, dodávám, že alespoň pro mě je opravdu až neskutečně krásná a díky ní přežívám naši zpolitizovanou epochu. Škoda jen, že díky svým životním zkušenostem už delší dobu až přespříliš moc dobře vím, že rčení – CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO, bohužel pro nás všechny ne vždy skutečně funguje…